Pohádka o mařince I.

Ve velkém mraveništi pod rozlehlou borovicí žil jednou malý mraveneček Honzík. Byl to hodný mravenčí kluk s dobrým srdcem a ze všech nejradši měl svojí mravenčí chůvu. Ale býval občas trochu nemotorný, a z posmívání starších kamarádů míval nejednu chmuru na čele. A že to ti větší mravenci věděli, o to raději se nad ním povyšovali.

Hlavně pihatý mravenčí kluk Lojza na něj často pokřikoval. „Podívej se, jak umím kopat do míče! To bys nedokázal, co?“ A když někam Honzík utíkal, Lojza ho předběhl a volal za sebe: „Jsi moc pomalý, máš krátké nožičky, heč!“
„Jen počkej, až vyrostu, tak tě dohoním,“ nedal se Honzík, ale slzy měl na krajíčku.
„He he, nedohoníš! Protože až ty vyrosteš, já budu zase o kus větší, a stejně poběžím rychleji!“
Když si Honzík stěžoval svojí milované chůvě, která ho vychovala od vajíčka, ta mu vždycky říkala: „Mravenečku můj, život není jen o věku, o šikovnosti nebo o rychlosti. Nemusíš být ze všech nejlepší, a přesto můžeš být šťastný. Když budeš mít čisté srdíčko, a budeš druhým dělat radost, tehdy budeš ten nejšťastnější mraveneček na světě. A je docela jedno, jestli tě přitom předběhne jen Lojza, nebo půlka mraveniště.“ Honzík věděl, že má chůva pravdu. Za taková milá slova se jí vždycky pověsil na krk, a ona ho zase pohladila po hlavě. Ale když na něj zase Lojza povykoval a posmíval se mu, tak ho to stejně pokaždé naštvalo a rozesmutnělo. Kdyby tak jednou dokázal něco více nebo lépe, než ten namyšlený Lojza!

Jednou v létě přiběhl ke své chůvě a chtěl se s ní pobavit jako jindy, jenže chůva byla nějaká unavená. „Už tři dny jsem se nevyspala,“ vysvětlovala Honzíkovi. „Jsem moc unavená, ani nevím, proč se mi spánek vyhýbá. Spala bych, ale usnout nemůžu.“
Honzík k ní upřel své velké mravenčí oči a vesele se zeptal: „Počítat ovečky už jsi zkoušela?“
„To víš, že jo. Ale nepomáhá to.“
„A co třeba příjemná koupel? Nebo si pusť večer nějakou pěknou hudbu!“
Chůva se unaveně usmála. „Ty se tak hezky staráš. Ale to všechno už jsem samozřejmě dělala, jenže bez úspěchu.“ A bezradně pokrčila rameny.
Honzík pohlédl ven oknem, a všiml si, jak krásně se nebe barví dorůžova. „Chůvo, tak víš co? Sluníčko už zapadá, brzy budu muset do hajan. A ty taky. Tak já ti, než odejdu, přečtu nějaký žalm. To mi vždycky pomáhá, když nemůžu spát. Přečtu si tak jeden nebo dva – ještě radši mám, když mi je přečte někdo jiný, koho mám rád – a usnu hezky, raz dva.“
Chůva Honzíka pohladila po hlavičce. „Ty jsi tak hodný. A víš, že by se mi to líbilo? Můžeme to tedy zkusit.“
A tak si chůva lehla do postele, přikryla se a Honzík jí přečetl před odchodem dva krásné žalmy. Když odcházel, ještě se otočil. V očích své milované chůvy uviděl blažený výraz, pak na sebe ti dva ještě mrkli a Honzík se vydal do své postýlky o tři patra níž v mraveništi.

... pokračování zítra ...