O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce VI

Jak se z nich stali králové a královna

Za nějakou dobu se všichni s Pánem Ježíšem na chvilku vrátili na zem a pomohli mu dát na zemi všechno do pořádku. Potom bylo na zemi všude čisto, nikdo se k nikomu nechoval ošklivě a nikdo nebyl nemocný.

Pak šli bydlet zase na nebe, ale ne už do stanu. Teď bydleli v krásném městě. Všechny domy tam byly průhledné jako sklo a svítily jako sluníčko. Uprostřed, na náměstí, byla veliká zahrada, kde rostly stromy a na těch stromech všelijaké dobré ovoce. Tou zahradou tekl potok a když se z něj někdo napil nebo se v něm vykoupal, dostal takovou radost, že měl chuť skákat a dělat kotrmelce. Všude rostla jemňoučká zelená travička a kytičky, nejenom venku, ale i doma. Člověk chodil i doma po trávě a jedna kytička mu rostla přímo uprostřed stolu, jiná vykukovala z kouta a jiná se mu houpala nad hlavou, když ležel v posteli. Všechny byly veliké a měly krásné barvy. Také se tam procházela všelijaká zvířata a žádné před nikým neutíkalo a žádné nikoho nekouslo. Kdo chtěl, mohl si pohrát se slonem a kdo chtěl, mohl si lehnout vedle medvěda a zavrtat se mu do kožíšku jako do spacáčku. Ty hvězdičky tu byly taky, klouzaly se po střechách jako po klouzačce a tancovaly ve vzduchu kolem stromů.

Když tam bydleli první den, začal si Pán Ježíš zvát lidi jednoho po druhém k sobě domů a s každým mluvil o tom, co ten člověk dělal tady na zemi. Řekl mu, jestli se mu to líbilo nebo nelíbilo. Když tam šli Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka, trochu se báli, protože věděli, že přece jen dost zlobili. Ale Pán Ježíš jim řekl:

"Ničeho se nebojte. Když mě někdo poprosí, abych mu něco odpustil, já hned zapomenu, co provedl, a už nikdy s ním o tom nebudu mluvit. A to, co jste dělali jinak, se mi líbilo. Měli jste rádi všechna zvířátka, dokonce i Pakulku, když vám ubližovala, o všechno jste se s nimi rozdělili, ptali jste se mě, co máte dělat, a věřili jste mi, že se o vás postarám. Myslím, že z vás můžeme udělat krále a královnu."

A v tu chvíli tam přišli tři andělé a každý nesl jednu korunu, udělanou ze zlata a hezky ozdobenou a velkou tak akorát na malé hlavičky Kmínka, Lupínka a Rozmarýnky. Posadili jim je na hlavy a jiní andělé volali "Sláva!" a krásně zpívali. Ale Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka řekli:

"My ty koruny radši dáme tobě, protože jsi nám se vším pomáhal a bez tebe bysme to vůbec nedokázali." A vylezli Pánu Ježíši na klín, dali mu pusu a svoje koruny mu posadili na hlavu. Pán Ježíš měl radost a usmíval se a andělé měli taky radost a zpívali ještě krásněji než předtím. Přitom si Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka všimli, že má Pán Ježíš na hlavě i jiné koruny, asi od jiných lidí. Byly úplně malinké a měl jich tam takovou spoustu, že když pohnul hlavou, zvonilo to jako zvonečky. Také jejich koruny se zmenšily, aby se mu vešly na hlavu. Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka se na ně dívali a libovali si, jak mu krásně sluší.

Přitom ale zjistili, že oni sami mají také stále ještě svoje koruny. Jak tohle Pán Ježíš udělal, to tedy nevěděli, ale řekli si, že to asi bude tím, že Pán Ježíš umí úplně všechno. A udělal to proto, že když on o někom řekne, že je král, tak ten člověk opravdu je král, na tom se nedá nic změnit.

Za nějakou dobu je potom Pán Ježíš dovedl jejich země. Každý král nebo královna má totiž nějakou zemi, o kterou se stará. A Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce dal Pán Ježíš na starost ten les, ve kterém předtím bydleli. Teď to tam bylo ještě krásnější než dřív. Všechno bylo pěkně čisté, všem se dobře dařilo, nikdo nikomu neubližoval, nikdo neměl hlad a nikdy nebyla zima. Rostly tu také nové kytičky a stromy, byly moc hezké a bylo na nich skoro pořád všelijaké dobré ovoce. Z toho měla zvířátka velikou radost. Také bílý domeček tu ještě byl, jenže teď už to nebyl domeček, ale opravdový zámek s věží a všelijak ozdobený.

Když zvířátka z lesa zjistila, že k nim přišel Pán Ježíš, seběhla se vesele kolem něj, otírala se mu o nohy, válela sudy a dělala hrozný rámus. Také z Kmínka, Lupínka a Rozmarýnky měla radost a líbilo se jim, že to teď budou jejich králové a královna.

Pán Ježíš v lese s dětmi nějakou dobu zůstal a učil je, jak se mají o zvířátka, stromy a kytičky starat, aby to tam bylo stále tak hezké: aby nikdo nebyl nemocný, aby všichni měli dost co jíst a všem se dobře dařilo. V zámku měli celý veliký pokoj plný všelijakého nářadí, které k tomu potřebovali, a když jim něco chybělo, mohli si to donést z toho krásného města. Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce se ta práce moc líbila a dělali ji dobře, takže z nich měl radost celý les.

Pán Ježíš je taky naučil, jak se můžou dostat z lesa do jeho města nebo zpátky tak rychle, že to bylo jenom jako když člověk přeběhne z jednoho pokoje do druhého. Proto byli potom Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka taky hodně často s ním v jeho městě.

V jeho městě nebyla nikdy tma a oni sice mohli chvilku spát, když chtěli, ale nemuseli, takže mohli pořád dělat věci, které se jim líbily. Jejich domečky měly mezi sebou mosty z okna do okna a oni mohli chodit na návštěvu třeba k Honzíkovi a Alence nebo k jiným lidem, hrát si s nimi, jíst s nimi všelijaké dobroty a dávat jim dárky. Také se často všichni sešli v té velké zahradě uprostřed města a Pán Ježíš tam přišel taky a oni mu zpívali a tancovali. Vždycky si pro něj vymysleli něco nového, aby mu udělali radost. A potom všichni společně lezli po stromech a koupali se v potoce a jedli ovoce a dávali dárky Pánu Ježíši a on dával dárky jim. Nebo šli na návštěvu k němu domů a on jim povídal o všem, co dělá, a oni zase povídali jemu o tom, co dělají oni.
 

*** KONEC ***

 Vydáno se souhlasem autorky Renaty Ferstové