O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce V

Jak tábořili na nebi

Jednoho dne, bylo to už v létě, se Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka probudili a nasnídali a pak honem pospíchali ven, protože sluníčko pěkně svítilo a oni si chtěli udělat závody k tomu největšímu stromu a zase zpátky.

První vyběhl ven Lupínek - ale hned byl zase zpátky a volal:

"Tý jo! Venku stojí Pán Ježíš a je vidět!"
"Opravdu?" divili se Kmínek a Rozmarýnka.
"Opravdu. Pojďte se podívat."

Kmínek a Rozmarýnka tedy vykoukli ze dveří a venku opravdu stál Pán Ježíš a byl vidět. Měl bílé šaty a celý svítil jako sluníčko.

"Jé, to je príma, že jsi vidět!" volaly děti a běžely k němu a daly mu pusu.
Mezitím už se kolem nahrnula všechna zvířátka, která taky žila s Pánem Ježíšem - zajíci, veverky, ježci, myš Pakulka, kosi a sýkorky, jen se to kolem hemžilo.

"Zatím jsem já bydlel s vámi," povídá jim Pán Ježíš. "Teď půjdete zase vy bydlet se mnou."

To se jim všem líbilo a čekali, kam půjdou.

"Vezměte se všichni za ruce," řekl jim Pán Ježíš a vzal za ruku Kmínka. Kmínek vzal za ruku Rozmarýnku, Rozmarýnka Lupínka, Lupínek Pakulku, Pakulka jednu veverku a tak to udělali všichni. Potom se Pán Ježíš zvedl od země a začal pomalinku stoupat nahoru, pořád výš a výš, už byl nad střechou bílého domečku, už byl nad špičkami stromů, a všichni najednou cítili, že jsou úplně lehouncí jako peříčko, a stoupali s ním.

Za chvilku byli tak vysoko, že les pod nimi vypadal jenom jako chlupatý kožíšek. A za další chvilku byli tak vysoko, že les vypadal jen jako ztracený tmavý kapesníček a kolem byly malinké žluté kostičky, to byla pole, a malinké zelené kostičky, to byly louky, a malinké červené tečičky, to byly střechy domů, a tenounké svítivé čárky, to byly řeky. A potom se dostali mezi mraky. Když je člověk v mraku, nevidí nic, jenom je kolem něj všude bílo. Ale nad mraky to bylo krásné. Svítilo tam sluníčko a kolem bylo všechno bílé jako z cukru - buď rovina, nebo všelijaké kopce; a občas taky něco vypadalo jako zámek nebo jako veliké zvíře.

A na těch bílých mracích stály krásné stany - byly modré nebo červené, ozdobené zlatými kytičkami. Ale ty kytičky nebyly vyšité ani namalované, byly to opravdové kytičky, které na těch stanech rostly.

"Tady budeme bydlet," povídá Pán Ježíš. "Chcete si zkusit, jak to v těch stanech vypadá?"

Všichni chtěli a běželi tam. Nejdřív si všechno prohlédli a pak si vybrali stany, ve kterých budou bydlet. Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka našli docela malinký červený stan, který byl pro ně jako na míru.

Všude tam už bylo plno všelijakých lidí a zvířátek. Byli tam taky Honzík a Alenka, byl tam motýlek, který se stal z té jejich housenky, a byla tam i bílá veverka, která dětem dala svůj domeček. To se ví, děti měly radost a hned k nim běžely a povídaly si s nimi. Potom ještě taky trochu v mracích skákali a hráli si na schovávanou.

Jenže potom se stalo, že nahoru nad ně připluly jiné mraky a z těch mraků začalo strašně pršet. Všichni volali "jé" a každý se honem utíkal schovat do stanu. Děti svůj stan dobře poznaly, protože byl menší než ostatní. Ale každému se to tak dobře nepodařilo. Jak děti lezly do stanu, uviděly jednu malou veverku, jak pobíhá sem a tam a neví, kde bydlí. Honem ji zavolaly, ať se schová u nich. Ta veverka se k nim vešla docela pohodlně. Ale potom uviděli jednoho kluka, jak taky běhá sem a tam a neví, kde bydlí. Když se ten schoval u nich ve stanu, nebylo tam už vůbec k hnutí. Jenže Rozmarýnka, která měla hlavu u škvíry a viděla ven, za chvilku volala, že vidí jednu malou holčičku, jak taky běhá sem a tam a neví, kde bydlí.

"Tak ji zavolej," povídá Kmínek. "My s Lupínkem půjdeme ven, vy ostatní se ještě trochu smáčknete a pak se sem snad vejde."

A opravdu zavolali tu holčičku, aby se k nim schovala, a Kmínek s Lupínkem opravdu vylezli ven, aby se tam vešla. A tak stáli venku a pršelo na ně.

Za chvilku ale přišel Pán Ježíš a povídá:
"Zrovna si vybírám stan, ve kterém bych bydlel já, a tenhle stan se mi líbí ze všech nejvíc, protože tady jsou lidé, kteří umí druhým pomáhat. Chtěli byste, abych tady bydlel s vámi?"

Všichni volali, že chtěli. Ale pak je napadlo, že se tam ani takhle nevejdou a že to asi nepůjde. Jenomže jak se Pán Ježíš sehnul a udělal krok dovnitř, stan se honem zvětšil, aby se tam vešel, a zvětšil se tolik, že teď už nebyl ze všech nejmenší, ale ze všech největší. Všichni tam měli dost místa dokonce i na kotrmelce. A z Pána Ježíše šlo teplo jako z kamínek, takže Kmínkovi a Lupínkovi šaty brzy uschly.

Večer, když zapadalo sluníčko, pršet přestalo a všechny mraky byly krásně červené. Všichni vylezli ze stanů a dívali se na tu krásu. Potom je Pán Ježíš pozval na večeři. Všichni dostali nové šaty, které byly celé bílé a svítily jako lampičky. Potom šli kousek dál a tam na jednom krásně červeném mraku stála spousta stolečků a židliček. Kolem stolečků tancovaly malinkaté třpytivé hvězdičky. A stolečky byly plné všelijakých dobrot: byly tam banány, mandarinky, ananasy, jahody, maliny, hrozinky, oříšky, broskvičky, meruňky a ještě jiné ovoce. K tomu se jedly křupavé upečené placičky, některé slané, některé sladké, jak kdo chtěl, a ve džbáncích bylo mlíčko, šlehačka a kakajíčko.

Lidi, kteří spolu seděli u jednoho stolu, vždycky vybírali ty největší dobroty a dávali je jeden druhému. Rozmarýnka vybírala Lupínkovi veliké a sladké hrozinky, protože věděla, že je má rád. Kmínek oloupal Rozmarýnce ananas a ozdobil jí ho šlehačkou. A Lupínek rozmačkal pro Kmínka jahody a namazal mu je na placičku. Pán Ježíš chodil mezi stolečky a občas si k některému sedl a povídal si s lidmi, kteří tam byli. To potom všichni hledali, co mají na stolečku nejlepšího, aby mu to dali. A celou dobu kolem tancovaly a poskakovaly hvězdičky a občas některá spadla někomu do hrnku nebo do talíře a vylezla celá upatlaná. Z toho měli velikou legraci. Hvězdičkám to nevadilo, protože se hned samy celé pořádně olízaly.

A potom šli všichni do stanů spát a Pán Ježíš opravdu šel ke Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce. Lehl si doprostřed stanu a všichni si lehli okolo něj a zavrtali si k němu hlavičky. Moc dobře se jim tak spalo.
 

Vydáno se souhlasem autorky Renaty Ferstové