O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce IV

O tlusté myši

Když si děti každé ráno četly z Bible, všechna zvířátka, to se ví, poslouchala. A některá, zvlášť veverky, protože veverky jsou hrozně zvědavé, se taky na všelicos vyptávala: "Kdo to je, ten Pán Ježíš? Jak vypadá? Kde bydlí? Proč si o něm pořád čtete?"

A děti jim vyprávěly, že Pán Ježíš bydlí s nimi v domečku, že sice není vidět, ale že jim pomohl, když měly domeček černý, a teď jim pomáhá nezlobit. Že se mu nelíbí, když někdo zlobí, ale že každému pomůže, protože ho má rád. Že si o něm čtou, aby věděli, co říká a co dělá, protože jinak se to nedá poznat, když není vidět. A že to byl Pán Ježíš, kdo jim poslal Alenku a Honzíka, aby jim přinesli jídlo.

Některým zvířátkům se to opravdu líbilo. Jedna veverka řekla, že kdysi provedla něco hodně ošklivého a že je jí to moc líto, a poprosila Pána Ježíše, aby jí pomohl. A pak se ptala: "Myslíte, že mi pomůže?" A děti jí odpověděly: "My si pamatujeme, jak řekl, že když k němu někdo přijde, tak nikoho nevyžene. Teď už to určitě je, jako bys nikdy nezlobila." A veverka měla takovou radost, že skákala přes celý domeček z jednoho konce na druhý, až se Rozmarýnka bála, že jí rozbije všechny hrníčky a talířky, a poslala ji, aby si šla zaskákat ven na sníh.

Ta druhá veverka zase řekla, že ona sice nezlobí moc, ale že zlobí skoro pořád. Že hrozně ráda sedí na stromě a když jde někdo kolem, hodí mu na hlavu šišku nebo mu naklepe za krk sníh. A děti řekly: "Aha, tak už víme, kdo nám strká do bot jehličí a váže uzly na rukávech od svetrů a schovává tužky, lžičky a sirky, abychom je nemohli najít! No to bychom byli opravdu moc rádi, kdybys poprosila Pána Ježíše, aby ti pomáhal nezlobit!" A veverka to udělala a potom taky poprosila děti, aby jí odpustily to všechno, co jim prováděla. A představ si, že jí Pán Ježíš taky pomohl. Od té doby vždycky, když dostala chuť zlobit, napadlo ji, že by třeba místo toho mohla chvilku pracovat. A tak místo zlobení myla nádobí, zametala podlahu nebo utírala prach. Z toho měly děti velikou radost.

Ale byla tam taky jedna tlustá myš, jmenovala se Pakule, a s tou byla potíž. "Jé, vy už zase budete číst z Bible?" říkala. "To je otrava." nebo: "Já si myslím, že takhle to vůbec nebylo." anebo: "Já si myslím, že vám Pán Ježíš nepomáhá, protože stejně zlobíte." No, pravda, děti občas skutečně trochu zlobily. Pán Ježíš jim sice pomáhal, ale jim se někdy tolik chtělo zlobit, že si toho nevšímaly. Ale i potom jim Pán Ježíš pomohl aspoň tak, že z toho byly smutné a vůbec se jim to zlobení nelíbilo. A tak ho potom moc prosily, aby jim odpustil a aby jim zase pomáhal. A on to vždycky udělal, takže zlobily čím dál míň.

Zato Pakule byla zlobič jako hrom. Všem zvířátkům poroučela a když někdo něco udělal jinak, než chtěla, hned se s ním prala a ošklivě škrábala a kousala. Když šla někdy ven, nikdy si neočistila nohy o rohožku a vždycky zašlapala celou podlahu, takže Rozmarýnka to pak musela uklízet. V noci, když všichni spali, vždycky chtěla nejdřív pít a potom čůrat a potom zase kakat a tak pořád dokola a všechny budila. A když Rozmarýnka rozdávala jídlo, cpala se Pakule vždycky dopředu a brala si nejvíc a ty nejlepší kousky. Ještě štěstí, že u nich byla jen na návštěvě - jinak by jim asi domeček brzy zčernal tak, že by se museli všichni vystěhovat.

"S tou Pakulí bychom měli něco dělat," povídá jednou Kmínek. "Jak k tomu ostatní zvířátka přijdou, aby je takhle trápila?"

"Pošleme ji pryč," odpověděla Rozmarýnka. "Aspoň mi tu nebude dělat nepořádek."

Ale Lupínek povídá: "No jo, ale teď je venku zrovna největší zima. Teď ji poslat pryč nemůžeme." "Hm," udělala Rozmarýnka. "Tak si po ní uklízej sám."

Lupínek jí chtěl říct, že je ošklivá holka, když se vůbec nestará, že bude Pakuli zima, ale Pán Ježíš mu pomohl a on řekl jenom: "Tak dobře. Vždycky jednou umeješ podlahu ty a jednou já."

"Ale stejně to takhle nemůžeme nechat," povídá Kmínek. "Já si myslím, že bychom měli poprosit Pána Ježíše, aby se Pakule polepšila."

A tak řekli: "Pane Ježíši, prosíme tě, pomoz všem zvířátkům, aby s tebou chtěly žít, a udělej z nich zvířátka, který nezloběj. A hlavně z Pakule."

Pak všichni čekali, co se stane, ale nestalo se nic. Pakule zlobila dál úplně stejně. Jenom kluci teď Rozmarýnce víc pomáhali. Lupínek myl podlahu a Kmínek při rozdávání jídla Pakuli vždycky podržel, aby nemohla nikomu ubližovat. Dali jí, až co zbylo. A když někomu přece ubližovala, dal jí Kmínek pořádně na zadek. Brzy už si začala dávat pozor, aby nikomu neubližovala - aspoň když se Kmínek koukal.

"Tak já nevím," povídá za nějakou dobu Lupínek. "Ta Pakule zlobí pořád stejně. Asi bychom ji přece jen měli poslat pryč."

"Už tě nebaví mejt podlahu, co?" na to Rozmarýnka. "Ale zima je tam teď ještě větší."

To byla pravda. Venku stále ještě všude ležel sníh a zima byla taková, že nikdo, kdo nemusel, nevystrčil z domečku ani špičičku ocásku.

"Ale co budeme dělat?" ptal se Lupínek. "Prosili jsme Pána Ježíše, aby s ní něco udělal, ale nepomohlo to."

"Já si vzpomínám," odpověděl Kmínek, "jak Pán Ježíš jednou říkal, že když ho o něco prosíme, tak nemáme přestat, i kdyby se nějakou dobu nic nestalo."

A tak se domluvili, že za Pakuli Pána Ježíše prosit nepřestanou.

"Já si myslím," povídá potom Rozmarýnka, "že bychom na ni mohli bejt taky trošku hodnější. Pořád dostává jenom na zadek... Mně by to nebavilo."

"Já bych řekl," odpověděl Kmínek, "že když někomu ubližuje, tak dostat musí. Přece ji nemůžeme nechat, aby všechny trápila."

"To jo," souhlasila Rozmarýnka. "Ale třeba bychom jí někdy mohli udělat radost, když zrovna nikomu neubližuje."

"To by šlo," řekl Kmínek.

A tak to zkusili. Četli Pakuli pohádky, malovali si s ní a hráli a když bylo trochu míň zima, vzali ji ven sáňkovat nebo stavět sněhuláka. Někdy přitom Pakule zlobila, ale hned zase přestala, protože se jí to hraní moc líbilo a chtěla si hrát dál. A taky už skoro nikdy nedostávala na zadek, protože už skoro nikdy nikomu neubližovala. Nechtěla, aby se na ni Kmínek zlobil, chtěla mu dělat radost. On si s ní totiž nikdo jiný nechtěl hrát. Žádné zvířátko si s ní nehrálo a nepovídalo, nikdo ji neměl rád, jen Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka.

Jednoho rána četly děti z Bible o tom, jak měl Pán Ježíš rád i lidi, které nikdo jiný neměl rád. Jak k nim chodil na návštěvu a povídal si s nimi. Potom už všichni čekali, co zase řekne Pakule. Ale Pakule neřekla nic. A později přišla za Kmínkem, Lupínkem a Rozmarýnkou, když byli sami, a řekla jim: "Já si myslím, že je to pravda, to co jste dneska četli. Protože se mnou taky nikdo nemluví, jenom vy."

To se ví, děti se divily. A Pakule ještě povídá: "Ten Pán Ježíš je opravdu ze všech nejhodnější. Já bych taky chtěla, aby se mnou bydlel."

Tak Pakule poprosila Pána Ježíše, aby s ní bydlel a pomáhal jí nezlobit. A pomalinku opravdu zlobit přestala. Občas sice začala na někoho křičet, ale pak se zarazila a nechala toho. Občas sice sebrala ten nejlepší kousek jídla, ale pak se zarazila a někomu ho dala. A už si daleko víc čistila nohy o rohožku a daleko víc Rozmarýnce pomáhala. Děti z toho měly velikou radost a moc Pánu Ježíši děkovaly a ostatní zvířátka se hrozně divila a byla na Pána Ježíše ještě zvědavější.

No a potom přišlo jaro. Udělalo se teplo, sníh roztál a ukázala se travička a kytičky. Zvířátka se začala s dětmi loučit a jedno po druhém se vracelo zpátky do svého domečku. Často sice k dětem chodila na návštěvu, hodně jich taky chodilo každé ráno poslouchat, co děti čtou z Bible, ale bydlela už každé ve svém.

Jenom Pakule moc prosila Kmínka, Lupínka a Rozmarýnku, aby u nich mohla zůstat. A tak bydleli dál spolu. Pakule pomáhala Rozmarýnce vařit a uklízet, hrála si s nimi a taky si s nimi četla z Bible a radila se s nimi, když bylo něco potřeba vymyslet. A představ si, že jim bylo spolu moc dobře. A děti jí už neříkaly Pakule. Říkaly jí Pakulko nebo Pakuličko.

Vydáno se souhlasem autorky Renaty Ferstové