O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce III

Jak přišla zima

Hned druhý den ráno začal padat sníh. Padal celý den a celou noc a zase celý den, až měly všechny stromy, všechny pařízky i jejich domeček krásnou bílou čepici. Děti měly radost, že se budou moct klouzat, koulovat a stavět sněhuláky.

A stromy měly také radost, protože věděly, že jim ve sněhové čepici nebude tak veliká zima. Ani kytičkám, které spinkají pod zemí, nebude zima a bude se jim dobře spát. Pán Ježíš sníh vymyslel, protože se o ně stará.

Zvířátka v lese to ale mají těžší. Když je všude sníh, špatně se jim hledá něco k jídlu. Některá zvířátka, třeba medvědi nebo jezevci, to proto dělají tak, že zalezou do pelíšku a celou zimu spinkají. Jiná, například veverky, si připraví na zimu zásobičky: nasbírají si houby nebo oříšky a dobře si je schovají, aby měla v zimě co jíst. Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka to udělali taky tak. Vypěstovali si na zahrádce brambůrky, mrkvičku a kedlubny a uložili je do sklepa. Nasbírali v lese oříšky. Nasbírali taky houby a usušili je, aby dlouho vydržely. Uvařili kompůtky a marmelády z jahod, borůvek, malin a ostružin. Zelí naložili do sudu. A ve džbánku měli taky trochu medu, ze kterého si dělali bonbónky. Měli tedy spoustu jídla a nemuseli si dělat starosti.

Ten den, co padal sníh, děti nemohly ven; a protože bylo hodně tma, nechtělo se jim ani vstávat. Válely se v postýlkách a koukaly z okna, jak tam chumelí.

"To je stejně škoda, že Pán Ježíš není vidět," povídá Lupínek. Teď je u nás na návštěvě a my ani nevidíme, co dělá, a neslyšíme, co říká. Vzpomínáte, jak jsme koukali na tu housenku, jak cvičila? To bylo príma!"

"No a co kdybychom si třeba přečetli kousek z Bible?" navrhla Rozmarýnka. "Tam je to všechno napsáno, co Pán Ježíš říká a dělá."
"Tak jo," souhlasili kluci a od té doby to dělali tak, že vždycky ráno, než vylezli z postýlek, si přečetli kousek z Bible. A opravdu tam toho byla spousta o tom, co Pán Ježíš říká nebo dělá. To se jim líbilo.

A dny utíkaly a všude bylo plno sněhu a pořád větší zima. Zvířátka, která nespinkala, měla pořád větší hlad a pořád víc je zábly tlapičky a ocásky. Děti občas nějaké takové zvířátko potkaly a pozvaly ho k sobě na návštěvu. Daly mu najíst a udělaly mu pelíšek někdy v koutečku. Za chvilku měly domeček plný. Pod stolem bydlela celá rodinka myší, na skříni tři sýkorky, za kamny jeden vrabčák, a když se židle složily na sebe, mohly si na podlaze ustlat ještě dvě veverky.

Jenže když zvířátka v lese zjistila, že se někde mohou ohřát a najíst, začala tam chodit sama. Přišli i zajíci, srnečky a jeleni a divoké prase. Ti se sice do domečku nevešli, ale aspoň dostali něco k jídlu. To se ví, že zásobičky rychle ubývaly. Zejména když přišlo prase - takové prase toho, panečku, sežere spoustu.

"Hele, takhle to dál nejde," povídá jednoho dne Kmínek. "Už nemáme skoro žádný zásobičky. Jestli hned nepřestaneme krmit všechny zvířátka, nebudeme mít za chvíli co jíst."
"No jo, ale ty zvířátka mají taky hlad," povídá Rozmarýnka. "Přece je nemůžeme vyhnat."
"Já si myslím," povídá Lupínek, "že bychom měli poprosit Pána Ježíše, aby nám poradil. Ten toho přece ví spoustu."

To se dětem líbilo a tak poprosily Pána Ježíše, aby jim poradil.

"Já vím co," povídá pak Lupínek. "Já jsem si teď vzpomněl, jak Pán Ježíš jednou říkal: Když tě někdo prosí, tak mu dej. Tak jim dáme a je to."
"No jo," povídá Kmínek, "ale za chvilku nebudeme mít co jíst ani my, ani oni."
"Já jsem si zase vzpomněla," povídá Rozmarýnka, "jak Pán Ježíš dal jednou najíst spoustě lidí. A měli taky jen malý zásobičky. Třeba bychom ho mohli poprosit, aby to s náma udělal taky tak."

A tak řekli: "Pane Ježíši, už nemáme skoro žádný zásobičky a potřebujeme něco k jídlu pro sebe i pro všechny zvířátka. Prosíme tě, sežeň nám něco."

Potom ještě několik dní dávali zvířátkům jíst jako dřív. Zásobičky stále ubývaly a ubývaly, až jednou ráno děti zjistily, že nemají vůbec nic. K snídani si ohřály trochu vody a pod postelí našly zakutálený jeden oříšek. Všichni se o něj rozdělili, ale bylo to dost málo. Pořád měli hlad a zvířátka taky.

"Nedá se nic dělat," povídá Kmínek, "musíme jít do lesa a podívat se, jestli někde nenajdeme něco k jídlu. Třeba nám Pán Ježíš někde něco připravil."

Děti si tedy vzaly kabátky, teplé botičky, čepice a rukavice a šly do lesa. Šly dlouho a v lese bylo krásně. Všude bylo tichoučko a bílo, sníh jim křupal pod nohama a na sluníčku po něm poskakovala malinká světýlka. Ale nikde nebylo vidět nic k jídlu. Děti se už chtěly vrátit, když najednou uslyšely nějaké hlásky. Šly se tím směrem podívat a za chvilku našly jiné dvě děti, jenže větší. A představ si, že ty děti táhly veliké sáňky a na těch sáňkách byla hromada sena, pytel brambor, otýpka mrkvičky, pytlík zrní, pytlík oříšků a hlávka zelí.

"Dobrý den," řekl jim Kmínek. "Prosíme vás, nemohli byste se s námi rozdělit o svoje zásobičky? My bydlíme úplně sami v lese a už nemáme co jíst a naše zvířátka taky ne. Dneska už jsme neměli nic k snídani."

Ty dvě děti - byl to jeden kluk a jedna holčička - na ně zůstaly koukat.
"Vidíš, Honzo," povídá ta holčička. "To jsme dobře udělali!"
"No to teda jo!" povídá ten kluk.
"Víte," povídá zase ta holčička, "my jsme ty zásobičky přivezli pro vás."
"Jak to?" divili se Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka.
"No víte," povídá kluk, "my tady s Alenou se vždycky ptáme Pána Ježíše, co by chtěl, abychom dělali. A včera jsme zrovna četli v Bibli, že se mu líbí, když má někdo hlad a člověk mu dá najíst. A přitom nás napadlo, že je zima a zvířátka v lese asi mají hlad. Tak jsme si řekli, že dneska půjdeme do lesa a přineseme jim něco k jídlu. Ale vůbec jsme netušili, že tady budou taky ňáký děti a že zrovna dneska jim dojdou zásoby."

Všichni z toho měli radost a smáli se a radovali se, jak to má Pán Ježíš dobře vymyšlené. Honzík s Alenkou si sebou vzali do lesa každý kus chleba k svačině, ale řekli, že ho tak nutně nepotřebují, a dali ho Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce. Ti jedli! Potom všichni společně dovezli sáňky až k jejich domečku. A od té doby Honzík s Alenkou vozili celou zimu do lesa zásobičky, aby měly co jíst děti i zvířátka.

Vydáno se souhlasem autorky Renaty Ferstové