O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce II

O chlupaté housence                                                          Když děti domyly domeček, byl už večer. Sluníčko zapadlo a rozsvítily se hvězdičky. Děti si tedy vzaly něco k jídlu a protože už byly umyté, oblékly si rovnou pyžamka a vlezly si do postýlek. Každý den vždycky jeden z nich povídal pohádku a druzí dva ho poslouchali.

Ten den měla povídat pohádku Rozmarýnka. Ale sotva začala, děti najednou uslyšely, jak někdo ťuká na dveře. Rozmarýnka přestala povídat a řekla:

"Jé, co to je? Já se bojím!"
"Někdo asi jde na návštěvu," řekl Kmínek. "Musíme mu otevřít. Já si vlezu k Rozmarýnce do postýlky, aby se nebála, a ty, Lupínku, otevři."

Ale Lupínek se taky trochu bál, a tak to musely udělat obráceně: Lupínek si vlezl k Rozmarýnce do postýlky a Kmínek otevřel dveře.

A víte, kdo přišel? Housenka! Byla celá chlupatá a strašně ošklivá - tak ošklivou housenku děti ještě nikdy neviděly. Ale byla malinká, takže se už nebály.

"Dobrý večer," povídá housenka. "nemohla bych tu u vás přespat? Venku už je veliká zima a dneska jsem nenašla ani nic k jídlu."
"Ty chudáčku!" politovala ji Rozmarýnka. "Pojď honem dál a my ti něco dáme. Co máš ráda?"

Housenka řekla, že má ráda listy. Tak jí dali na talířek lístek salátu a housenka si vylezla na židli a jedla. Mezitím Rozmarýnka uvařila trošku čaje a nalila jí ho do hrníčku. A když všechno snědla a vypila, dali jí ještě bonbónek. Ten housenka ještě nikdy nejedla, ale moc jí chutnal.

Potom udělali pro housenku postýlku. Protože byla housenka malinká, udělali jí postýlku v malé krabičce. Polštářek jí udělali z vaty a peřinku z kapesníčku. Pak si všichni vlezli do postýlek a Rozmarýnka začala znovu povídat pohádku. Ale všichni už byli tak unavení, že při té pohádce usnuli, a Rozmarýnka při povídání nakonec usnula taky.

Druhý den vstala housenka první. Děti sice už nespaly, ale ještě se válely v postýlkách a nechtělo se jim vstávat. Ale housenka hned vylezla z postýlky a cvičila: natahovala a krčila nožičky, kroutila hlavou a prohýbala tělíčko dopředu, dozadu a do stran. Pak děti poprosila o kapku vody a umyla si obličej. Mezitím už vstaly i děti a oblékly se. Housenka se oblékat nemusela, protože housenky běhají nahaté. Kluci zatopili v kamnech, aby měli v domečku pěkně teplo, Rozmarýnka uvařila snídani a pak si všichni sedli a jedli.

Děti měly z housenky radost a hned se jí ptaly, jestli u nich bude bydlet celou zimu. Ale housenka řekla, že nebude. A pak jim vyprávěla, co teď bude dělat: udělá si z nitek malinký domeček a celá se do něj schová. Tam zůstane přes zimu. A Pán Ježíš k ní přijde do toho domečku na návštěvu a udělá z ní krásného motýlka. Na jaře, až bude zase teplo a rozkvetou kytičky, housenka domeček otevře a vyleze ven. Ale nebude to už ošklivá chlupatá housenka, bude to krásný motýlek. Bude mít barevná křidýlka a bude umět létat.

To se ví, děti se divily. A hned se housenky ptaly, jestli se můžou dívat. Housenka jim to dovolila. Pak si zalezla do koutku a děti se celý den chodily dívat, jak housenka dělá nitky a jak motá z nitek domeček. Protože to byla pilná housenka, měla večer domeček už hotový. Dala dětem na rozloučenou pusu a celá se do něj schovala.

"Tak, a teď k ní Pán Ježíš přijde na návštěvu," povídá Kmínek.
Děti tiše koukaly na zavřený domeček.
"Myslíte, že tam už je?" zeptal se šeptem Lupínek.
"Asi jo," odpověděl Kmínek. A zase jenom koukali.
"Ta se má," ozvala se potom Rozmarýnka. "Já bych taky chtěla, aby k nám Pán Ježíš přišel na návštěvu."
"Já taky," povídá Lupínek. "Už když přišla ta housenka, tak to bylo moc príma."
"Vy byste chtěli, aby z vás byli motýlci?" divil se Kmínek.
"Ani moc ne," povídá Lupínek.
"Taky nejsem žádná ošklivá housenka," povídá Rozmarýnka.
"Ale třeba by z nás udělal něco jinýho," napadlo Lupínka.
"Třeba by z nás udělal lidi, který nezloběj," napadlo Rozmarýnku.
"To by bylo dobře," povídá Lupínek. "Jinak budeme mít domeček za chvilku zase celej černej."
"To by šlo," povídá Kmínek. "Já vím co. Pozveme Pána Ježíše, aby k nám přišel na návštěvu. Když nám pomohl s tím domečkem, tak to třeba taky udělá."
A tak řekli: "Pane Ježíši, přijď k nám, prosím tě, na návštěvu a udělej z nás lidi, který nezloběj."
"Myslíte, že už přišel?" zeptal se potom Lupínek. "To je stejně škoda, že Pán Ježíš není vidět."
"Já myslím, že přišel," povídá Rozmarýnka. "On je ze všech nejhodnější a s tím domečkem nám přece taky pomohl."
"No jo, ale co budeme dělat teď?" ptal se Lupínek. "Copak mu můžeme dát najíst nebo mu udělat postýlku?"
"Já vím co," povídá Rozmarýnka. A řekla: "Pane Ježíši, my nevíme, co potřebuješ, ale můžeš si tu dělat co chceš. Jako doma."

To se jim všem líbilo a tak šli spokojeně spát.
Když se druhý den probudili, byly všechny stromy, všechny lístečky i každé stéblo travičky bílé a krásně se třpytily na sluníčku. To znamenalo, že v noci už byla veliká zima.

"Brzy asi už bude padat sníh," povídá Kmínek. Dneska musíme nasbírat hodně dříví, aby bylo v zimě čím topit. Až se nasnídáme, půjdu já s Lupínkem do lesa na dříví a Rozmarýnka nám zatím uvaří něco k obědu."

To se Rozmarýnce nelíbilo. Chtěla jít taky ven a běhat po lese a dívat se, jak je všechno krásně bílé. Už chtěla začít kňourat a možná i ošklivě řvát, ale pak ji napadlo: Kdyby museli zůstat doma Kmínek nebo Lupínek, tak by asi taky byli smutní. Tak to je radši nechám jít do lesa. A neřekla nic.

A když kluci odešli do lesa, už nebyla smutná, protože si vzpomněla, že je vlastně Pán Ježíš u nich na návštěvě. Řekla si: Já mu třeba něco zazpívám. A zazpívala při vaření Pánu Ježíši všechny písničky, které uměla.

Kluci mezitím sbírali v lese dříví. A přitom se stalo, že Kmínek našel veliký kus dřeva se spoustou medu. Asi ho tu ztratil nějaký medvěd. Lupínek byl zrovna kousek dál a nic neviděl. To je príma, pomyslel si Kmínek, aspoň se s ním nebudu muset rozdělit. A hned si pořádně lízl.

Ale pak ho napadlo: Možná bych tomu Lupínkovi přece jen měl trochu dát. Určitě by měl radost. A tak Lupínka zavolal a lízali oba a ještě schovali pro Rozmarýnku.

Potom sbírali dál. Ale Lupínka, který byl nejmenší, už pomalu začínaly bolet ručičky a nožičky. A tak se schoval za hromadu dříví a nepracoval, jenom se válel. To je dobře, že mě Kmínek nevidí, myslel si.

Ale pak ho napadlo: Přece nenechám Kmínka pracovat samotného. Třeba by ho pak bolely ručičky a nožičky ještě víc.

A tak šel zase sbírat. Ale řekl přitom: "Pane Ježíši, prosím tě, pomoz mi."
A sbíralo se mu opravdu líp, protože měl radost, že Kmínkovi pomůže, a tak mu ani tolik nevadilo, že je unavený.

Stejně už brzy přišel Kmínek a povídá:
"Já myslím, že už máme dříví dost. Půjdeme domů."

A tak uložili poslední dříví a šli domů. Rozmarýnka jim dala oběd a při obědě si povídali, co se jim dneska stalo. A všichni měli velikou radost, protože z toho poznali, že k nim Pán Ježíš opravdu přišel a pomáhá jim nezlobit.

Vydáno se souhlasem autorky Renaty Ferstové