O Kmínkovi, Lupínkovi a Rozmarýnce I

Příběh první ˗ O bílém domečku

Byly jednou tři děti a ty bydlely úplně samy v lese. Jmenovaly se Kmínek, Lupínek a Rozmarýnka a nebyly větší než hrnec na polívku.
Nejdřív neměly vůbec žádný domeček.

Spaly v trávě, z trávy si upletly taky peřinky, a když pršelo, schovaly se třeba do díry ve stromě nebo pod nějaký šikovný kámen. Tak to dělaly v létě. V létě totiž hodně svítí sluníčko a je skoro pořád teplo. Jenže pak přišel podzim. Na podzim je všude krásně, protože stromy mají červené a žluté listí. Sluníčko ale už tolik nesvítí a je větší zima. Děti si tedy řekly, že si budou muset najít nějaký domeček.

Prohlížely všechny díry ve stromech i díry v zemi, ale protože teď byla větší zima, v každé díře už někdo bydlel - buďto myška, nebo kuna, nebo jezevec, nebo nějaké jiné zvířátko. To trvalo několik dní a děti už byly celé smutné, až jednou potkaly veverku. A představ si, že ta veverka nebyla ani červená, ani černá, ale bílá. Potkat bílou veverku, to se snad nikomu jinému nestalo. A tahle veverka jim řekla, že má krásný domeček, ale že už ho nepotřebuje, protože se stěhuje ke své tetě do jiného lesa. Zeptala se jich, jestli by ten její domeček nechtěly. To se ví, že děti chtěly, a měly velikou radost.

"Ten domeček je ale takový," řekla jim potom veverka, "že zčerná, když v něm někdo zlobí. Na to byste si museli dát pozor."
"To nevadí," volaly děti, "my stejně vůbec nezlobíme."

Veverka je tedy zavedla ke svému domečku. Byl skutečně krásný - celý bílý, jako z cukru. Také uvnitř bylo všechno bílé: bílý stoleček a bílé židličky, bílá skříňka a v ní bílé hrníčky a talířky, bílá kamínka a bílá postýlka. I peřinky byly bílé, s malinkými červenými kytičkami. Kolem domečku byla zahrádka.

Děti veverce moc děkovaly, ta se pak s nimi rozloučila a odešla k tetě. Potom začaly děti pracovat. V domečku byla totiž jen jedna postýlka, protože tam bydlela jen jedna veverka. Ale děti byly tři, takže potřebovaly ještě dvě další postýlky. Natrhaly tedy mech a udělaly dvě postýlky z mechu. Byly to pěkné, měkoučké postýlky a krásně voněly, ale ta bílá postýlka byla přece jenom hezčí. A tak se stalo, že všechny děti chtěly spát v té bílé postýlce.

Nejdřív si do ní vlezla Rozmarýnka.
"To je moje postýlka," řekla.
"Né, moje!" odporoval Lupínek a tahal ji dolů. Kmínek byl zrovna venku.
"Netahej mě!" křičela Rozmarýnka.
"Já chci bílou postýlku!" křičel Lupínek.

A tak se strkali a tahali, až oba spadli na zem a Lupínek ošklivě řval a Rozmarýnka taky ošklivě řvala a ještě k tomu dupala.
Vtom si ale všimla, že se jim na zdi udělala veliká černá skvrna a je pořád větší a větší. Rozmarýnka se lekla. Honem přestala řvát a řekla:

"Tak dobře. Bude to tvoje postýlka."
Lupínek byl rád a taky přestal řvát a skvrna přestala růst.
Jenže pak přišel zvenku Kmínek.
"Co do tý postýlky lezeš?" řekl Lupínkovi. "To je moje postýlka."
"Né, moje!" křičel Lupínek.
"To je Lupínkova postýlka!" křičela Rozmarýnka.
"Moje!" křičel Kmínek.

A tak se hádali zas a všichni ošklivě řvali a Kmínek dokonce Rozmarýnku uhodil. A nepřestali, dokud neměli černou celou zeď a celý strop a ještě kousek podlahy. Pak se hrozně lekli a honem se domluvili, že v postýlce bude spát Rozmarýnka, protože je to holčička.
Potom dali do kbelíku vodu a zkusili si domeček zase umýt. Drbali ho důkladně kartáčem, mýdlem a pískem, ale nešlo to. Domeček zůstal černý, jak byl.

"To je hrozný," říkaly si děti a byly celé smutné. "Teď už nesmíme vůbec zlobit, vůbec, ani trošičku."

Jenomže druhý den zlobili zas a další den také a tak pořád, až byl celý domeček úplně černý. Černé byly i židličky a stoleček, černé byly i hrníčky a talířky, takže si na ně děti už nedávaly jídlo, protože jim pak nechutnalo, a černá byla i ta krásná postýlka. Teď už v ní nechtěl spát nikdo a tak radši udělali ještě jednu postýlku z mechu.

A jak zlobili dál, byl domeček pořád černější a černější. Když na něj člověk sáhl, umazal si ruku, takže i děti teď už byly skoro celé černé. A pak začal domeček i smrdět. Napřed jenom trošku, ale pak víc a víc, až jednoho dne Rozmarýnka povídá:

"Já už nemůžu ani v noci spát, jak to tu smrdí."
"Já už taky ne," povídá Kmínek. "Budeme se asi muset vystěhovat."
"Ale kde budeme bydlet?" povídá Lupínek. "Venku už bydlet nemůžeme, už je moc zima."

A tak nevěděli, co dělat, a byli celí smutní.
"Já vím co," vzpomněla si ale pak Rozmarýnka. "Poprosíme Pána Ježíše, aby nám pomohl."
"No jasně, to je dobrej nápad!" zaradoval se Kmínek. "Ten umí všechno, ten nám určitě pomůže."
"Ba ne, nepomůže," řekl Lupínek. "Ten se na nás zlobí, protože jsme zlobili."
"Tak ho třeba poprosíme, aby nám odpustil," navrhl Kmínek. "Musíme to aspoň zkusit."
"Tak jo," souhlasil Lupínek. "Zkusíme to."
A tak řekli: "Pane Ježíši, prosíme tě, odpusť nám a pomoz nám."
Potom se podívali na domeček, ale domeček byl pořád černý.
"Tak vidíte," povídá Lupínek. "Zlobí se a nepomůže nám."
"Já si ale stejně myslím, že se nezlobí," ozvala se Rozmarýnka. "Pán Ježíš je ze všech nejhodnější."
"No jo, ale co s domečkem?"
"No já bych řekla, že bychom ho teď mohli zase zkusit umejt. Třeba to půjde."

A tak zase dali do kbelíku vodu a zkusili domeček umýt. Drbali ho důkladně mýdlem a kartáčem - a vida: šlo to. Trvalo jim to celý den a byla to veliká práce, ale nakonec byl domeček zase celý bílý. Potom ještě umyli nádobí a vyprali peřinky z postýlky. A pak si nalili do vany vodu a pořádně umyli i sebe. To vám byla krása, mít zase všechno čisté! Děti měly takovou radost, že běhaly po domečku, skákaly, smály se a dělaly kotrmelce.

A potom řekly: "Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi nám pomohl."

Vydáno se souhlasem autorky Renaty Ferstové