Adventní pohádka - Svítko XVIII.

Ranní sluníčko posvítilo příštího dne na docela jiný obrázek než včera. Pravda, mnoho balvanů i skalních stěn zůstalo. Mnohé však zmizely a všude bylo volněji a prostorněji. I stropy se na mnoha místech provalily a přicházeli velcí andělé, aby se podívali, co tu tak dlouho zůstávalo skryto, a zda by nemohli něčím posloužit.

Nepřátelské stvůry, které sem mířily, se zarážely v letu a spěchaly za jinými cíli; a těch pár, co sem nedopatřením zabloudily, velcí andělé rychle vyřídili.

Všichni lidé, kteří tu žili, pocítili tu změnu. Tak volně se jim najednou dýchalo! Všechna tíha z nich spadla, najednou se až divili, kam to ještě včera tak pospíchali a čím se to trápili a rozčilovali! Vidět samozřejmě nemohli nic, a tak to přičítali sváteční náladě, vyvolané dnešní slavností. Svítko s medvídkem se museli smát, když to zjistili. Smáli se a smáli, až se kutáleli po podlaze - neboť teď už se uvolnily veliké plochy rovné a leckdy i měkké podlahy, a byl to opravdu rozdíl proti tomu ledovému ostrému kamení! A velcí andělé se smáli s nimi.

Byl to vůbec radostný den. Dítě, které to včera všechno začalo, hned po ránu oběhlo ostatní a smířilo se s každým, s kým si ublížilo, a jak už byl dům částečně uvolněný a plný andělů, ostatní se k němu snadno přidávali a za chvíli už skály tály, kam ses podíval. Do večera z nich nezbývalo skoro nic a všude po domě už rašily stromky Božího království, jejichž semínka tu už dávno čekala na svou chvíli. Svítko s medvídkem zase jednou okusili něco jiného než plody balzámovníku a vůbec to nebyla špatná změna! Nejen lidé, i oni měli svou hostinu a k večerní slavnosti se připojili naplněni takovou radostí jako už dlouho ne.

V koutě obývacího pokoje stál nyní stromek, ověšený všelijakými zářivými ozdůbkami. Nebyly to jeho plody - Svítko s medvídkem viděli, že dokonce není ani živý, a bylo jim ho trochu líto. Věděli však, že v Božím království poroste dál, i když ve své obyčejné, pěkné podobě, a ano: skutečně takhle trochu, trošilinku připomínal zrcátkovník. A dítě, s nímž včera večer mluvili, na něm často na dlouho ulpělo očima a bylo znát, že nějak, svým vlastním způsobem, ten zrcátkovník aspoň trošilinku vidí.

* K O N E C *