Adventní pohádka - Svítko XVII.

Slavnost, k níž se lidé chystali, se zatím stále blížila. Vlastně už měla nastat zítra. Dospělí lidé z toho byli stále nervóznější a stále častěji po sobě házeli kamením, ale čím byly děti menší, tím víc se těšily a naplňovalo je radostné vzrušení.

Když se večer Svítko s medvídkem probudili u lůžka nejmenšího z dětí, spatřili, že ještě nespí. Stálo u okna a dívalo se ven - a Svítko s medvídkem tušili, že jeho oči vidí skrz černý kámen do volného kraje, na krásu bílého sněhu a hvězd nad hlavou. Jak to bylo dávno, co je sami naposledy spatřili! A přece se jim nestýskalo. Stále víc cítili, že krásu svého domova, krásu všeho, co Pán Ježíš vymyslel a stvořil, vnímají tady víc než kdy dřív - od té doby, co měli zrcátkovník, to bylo ještě mnohem silnější.

A jak na to Svítko pomyslela, něco ji napadlo.
"Víš co?" pošeptala medvídkovi. "Ukážeme tomuhle dítěti zrcátkovník!"
"Vždyť ho neuvidí," namítl medvídek. Často už je mrzelo, jak nevšímavě dokáží lidé kolem toho zázraku chodit.
Ale Svítko byla tvrdohlavá a chtěla to aspoň zkusit a medvídek jí nechtěl kazit radost. Vlastně sám cítil, že tahle noc je zvláštní a že to dítě má docela zvláštní náladu. A tak ve chvilce vyšplhali jeho duši na ramena a začali jí šeptat do ouška.

A dítě nevědělo, proč to vlastně dělá, ale mělo najednou neodolatelnou chuť sejít dolů do obývacího pokoje a podívat se na místo, kde bude zítra stát vánoční stromeček. Vědělo, že tam ještě nic nebude, ale ta chuť byla příliš silná. A tak bosky, po špičkách vyklouzlo ze svého pokojíčku a tichounce seběhlo po schodech. Tak rychle se tam Svítko s medvídkem ještě nedostali! Měli co dělat, aby uhýbali skalním výstupkům.

Na prahu místnosti se dítě zastavilo. Všude byla tma a všechno vypadalo ještě všední a nesváteční. V koutě, kde měl stát stromek, se válely stíny a vůbec tu bylo nevlídno a trochu strašidelno. A přece zůstalo dlouhou dobu stát se zatajeným dechem a hledělo do toho obyčejného, tmavého kouta.
Protože tam byl.
Zrcátkovník.

Ne, oči toho dítěte ho nemohly vidět. Ale jeho duše ho vnímala. Tisíc odlesků jeho zářivých listů k ní vysílalo své paprsky a dítě vnímalo krásu Božího království, kterou cítilo už předtím ze zimních hvězd na obloze - vnímalo lásku, která tam všechny spojuje, lásku Pána Ježíše, který dal za lidi svůj život i lásku těch dvou nepatrných andělů, kteří riskovali, namáhali se a trpěli, aby jim mohli posloužit. A potom, ve srovnání s veškerou tou dobrotou a krásou, si uvědomilo, možná ne naplno, ale přece jen si aspoň trochu uvědomilo i tíhu a ošklivost černých skal, které je obklopují. Najednou se rozběhlo zpátky do své postýlky, přikrylo si hlavu peřinou i s těmi dvěma, ještě otřesenými po další šílené jízdě, a mluvilo s Pánem Ježíšem.

Svítko s medvídkem to cítili. Doopravdy s ním mluvilo. Řeklo mu, jak je mu líto všechno to zlé, co kdy druhým způsobilo. Poprosilo ho o pomoc.

V příští chvíli byli Svítko s medvídkem opravdu rádi, že jsou pod peřinou. Ne že by je před černými skalami mohla jakkoli ochránit, ale přece jen to byl o něco lepší pocit. Neboť celá hora se dala do pohybu.

Dítě nevědělo nic. Cítilo jen obrovskou úlevu, neboť balvany v jeho těsné blízkosti jakoby natály teplem, které z něho vyzařovalo, a povolily. Téměř okamžitě usnulo, tak dobře jako už dlouho ne. Netušilo, že teplo z něj září dál a šíří se celým domem. Skály tály a pukaly, bortily se a řítily, až Svítko s medvídkem nestačili uhýbat. Brzy však zjistili, že vážnější nebezpečí nehrozí. Než se balvany dostaly dolů, byly už měkké a dokonce čisté - o nic horší než mokrý sníh, pokud už cestou vůbec neroztály. Když se ti dva přikrčili k teplounké dušičce spícího dítěte, ani je to moc nepromáčelo.

... na pokračování ...