Adventní pohádka - Svítko XVI.

V příštích dnech si stanovili ty dva stromy jako základnu, kam se vždycky vraceli pro občerstvení, a podnikali hvězdicovitě průzkumné výpravy. Většinou nemuseli chodit daleko - sálem, kde stromy rostly, totiž lidé často procházeli a občas se tam i zdržovali všichni pohromadě, takže je Svítko s medvídkem mohli pozorovat.

Byli opravdu velicí, ale nebezpečí od nich nehrozilo žádné. Jejich těla se drobných andělů nemohla dotknout - procházeli jeden skrz druhého, aniž si uškodili. Jejich duše se jich dotknout mohly, ale ty je nějakým způsobem vnímaly a vždycky se jim opatrně vyhnuly, aby jim neublížily, i když si to jejich majitelé zřejmě příliš neuvědomovali. Tak se tedy Svítko s medvídkem za pár dní dozvěděli, jak lidé žijí.

Měli zvláštní zvyky. Skoro vždycky, když se o něčem potřebovali dohodnout nebo druhého o něco požádat, říkali si úplně zbytečně drsná, ošklivá slova, která na duši druhého padala jako ostré těžké kamení a zůstávala ležet všude kolem nich. Napadený okamžitě odpověděl ještě horšími slovy a tak to většinou šlo nějakou dobu. Děti se navíc často i popraly. Přitom ti lidé zřejmě znali Pána Ježíše - alespoň Svítko s medvídkem měli dojem, že se právě velmi pilně připravují na nějakou velkou slavnost, která s Pánem Ježíšem dost úzce souvisí. Jak jim to jde dohromady, nad tím si marně lámali hlavu.

Balvany se vršily v hromady, které časem srůstaly do sebe a nepochybně tak vytvořily celé pohoří, ve kterém byli nyní všichni uvězněni. Nepřátelské stvůry dovnitř prolézaly po libosti, aby tu páchaly své zlomyslnosti, ale velcí andělé, kteří by sem chtěli přijít pomoci či přinést nějaký dar, tím příkrovem vůbec neměli šanci proniknout. Jen ti dva drobní, kteří se protáhli nepatrnou škvírou, aby už nikdy nevyvázli, se sem dostali.

Samozřejmě, lidé na tom nebyli tak zle jako Svítko s medvídkem. Jejich těla mohla skalami procházet, aniž to nějak vnímala. Jejich duše se přitom skrz ně také dostaly, takže si znovu a znovu prorážely chodby, ve kterých se mohly jakž takž pohybovat - stále znovu se tím však zraňovaly a i když lidé ulehli k odpočinku, kamení je tlačilo, dřelo a tížilo. Nakolik si to ti lidé uvědomují, bylo těžko říct - vůbec bylo zvláštní, jak málo si uvědomují, co vnímá jejich vlastní duše. Svítko s medvídkem však cítili tu bolest dost a dost a byli plni soucitu.

Sotva se trochu zorientovali v situaci, nabrali si plodů balzámovníku a pustili se s nimi na dlouhou a strastiplnou cestu k lůžkům jednotlivých lidí. Jakmile se ve spánku trochu uklidnili, takže se přestali znovu zraňovat, dali se Svítko s medvídkem do práce. Léčivou šťávou potírali rány jejich duší a oříšek zasadili vždycky hned vedle lůžka, aby měli příště plody po ruce. Tím si práci poněkud usnadnili, ale stejně byla obtížná, neboť od jednoho lůžka k druhému vedla i tak velmi náročná cesta - tam, kde těla lidí chodila po rovných podlahách nebo pohodlných schodištích, Svítko s medvídkem šplhali do příkrých srázů, hledali si cestu uzounkými a kostrbatými pěšinkami mezi skalami či se plahočili přes ostrá suťoviště. Jen stěží stačili za noc obsloužit všechny a bývali pak strašlivě unaveni. A nejhorší na tom bylo, že všechna jejich dřina byla vlastně marná. Lidem se během noci trochu ulevilo, ale sotva vstali, otloukali a odírali se v těch strašných chodbách dál a znovu a znovu po sobě házeli dalšími kameny. Někdy přitom měli Svítko s medvídkem co dělat, aby se klidili z cesty a vyvázli aspoň holým životem.

... na pokračování ...