Adventní pohádka - Svítko XV.

Brzy se dostali do míst, kde kámen nebyl tak jednolitý a pevný. Vytvářel průchody a jeskyně, někdy i neobyčejně rozlehlé a vysoké. Putovali z jedné do druhé a s údivem se rozhlíželi kolem sebe, neboť zde spatřili věci, které ještě nikdy v životě neviděli.

Tu a tam, na mnoha místech, vyčnívaly z kamene, částečně do něj zarostlé, ale částečně vystavené jejich očím. Některé měly strukturu dřeva, ale nebyly podobné stromům; některé zářily, ale byly blíž než hvězdy a bylo možné se jich dotknout; některé byly z nejrůznějších látek; a ještě jiné nepřipomínaly vůbec nic z toho, co Svítko s medvídkem znali. Většinou byly nesmírně veliké, ale to poutníky nepřekvapilo - věděli už, že i lidé jsou mnohem větší než oni, a začínali věřit, že už se konečně dostali do míst, kde lidé žijí.

Posléze se na chvilku posadili, unaveni dlouhou, obtížnou cestou i novými dojmy. Nějakou dobu odpočívali tiše, ale pak se medvídek neklidně zavrtěl.
"Svítko," zeptal se, "ty jsi nějaká smutná?"
Svítko si povzdychla.
"Co ti je?"
"No víš... jak tam na nás zaútočila ta obluda... Moc ti děkuju, že ses postavil přede mě, a jsem ráda, že to takhle dopadlo, ale stejně... mrzí mě, že já jsem to nedokázala... byla bych tě klidně nechala sežrat."
Medvídek se zasmál.
"Ale jdi," zabručel. "Copak ty mně jsi nezachránila předtím taky, a od něčeho mnohem horšího? A myslíš, že mě samotného by to tak rychle napadlo? Vždyť víš, že jsem spíš pomalý a nešikovný. Byl to Pán Ježíš, kdo nás zachránil - to on mi bleskurychle poradil... vlastně ani neporadil, protože jsem vůbec nevěděl, co mám dělat... spíš mě jakoby popostrčil... ale byl to on, to vím určitě!"

A jak ho Svítko pohladila po tlapce, aby mu za ta slova poděkovala, najednou s úžasem zjistila, že jim u nohou leží hned dvě semínka! Už začínala rašit a oni je poznali, takže věděli předem, co z nich vyroste.

Jedno byl teď tak dobře známý oříšek balzámovníku, který ve chvilce rozložil své vlídné temné větve nizounko kolem nich a poskytl jim vítané občerstvení. Ale druhé, větší a zářivější, vyhnalo štíhlý kmen do výšky, až kam strop jeskynního sálu dovolil a možná ještě trochu výš, silný a nezdolný, a jeho listy zazářily nádherou Božího království. Byl to zrcátkovník, skutečný, živý zrcátkovník i na tomto místě; a oni na dlouho zapomněli na všechno, jak v okouzlení upírali oči do jeho koruny.

... na pokračování ...