Adventní pohádka - Svítko XIV.

Trochu znepokojivé bylo ovšem na tomhle životě to, že zatímco pro ně byl okolní kámen tvrdý a neprostupný jako sklo, nepřátelské stvůry ho sice také vnímaly, ale mohly se jím pohybovat třeba jako ryby vodou. Občas, když procházely blízko, bylo slyšet a cítit jejich pohyby.

Vidět je skrz kámen nemohli, alespoň ne na větší vzdálenost; kdyby se však některý z nich náhodou pustil přímo přes jejich skrýš, prostě je smete.

Ta chvíle nastala po několika týdnech jejich pobytu na balzámovníku. Svítko a medvídek, kteří se zrovna dívali do listů zrcátkovníku, byli náhle nešetrně vyrušeni hromovým rachotem, který se blížil přímo k nim. Celí vyděšení vyskočili, ale než si vůbec stačili rozmyslet, co by měli dělat, stěna proti nim popukala asi jako okenní tabule, kterou proletí míč, a v otvoru se ukázala obludná hlava s vypoulenýma očima a vyčnívajícími tesáky.

Svítko se nedokázala ani pohnout, zkamenělá hrůzou, ale medvídek v tu chvíli, aniž si pořádně uvědomoval, co dělá a proč by to mělo být k něčemu dobré, skočil před ni, aby ji chránil svým tělem, a tenoučký, jemný list Zrcátkovníku před sebe nastavil jako štít.

Neviděli přesně, co se stalo, ale na zlomek vteřiny zablesklo oslnivé světlo a když se vzpamatovali, byla nestvůra pryč. Jen chodba, kterou v kameni prorazila svým tělem, po ní zůstala - částečně se sice sesula a uzavřela, ale přece jen zbyla aspoň štěrbina, podobná té, kterou sem přišli.

Svítko a medvídek poděkovali Pánu Ježíši, něžně se rozloučili s balzámovníkem a pustili se na další cestu.

... na pokračování ...