Adventní pohádka - Svítko XIII.

Tentokrát spali hluboce a odpočinuli si dobře, ale když se probudili, nebyli na tom o mnoho lépe než večer. Ze skalního vězení prostě nevedla žádná cesta ven.

Dlouho si povídali s Pánem Ježíšem, ale v téhle věci jim moc neporadil. Byl milý jako vždycky a samozřejmě je ujistil, že je přenese domů, kdykoli si řeknou, ale rozhodnutí, jak dlouho se na Zemi zdrží a co tam budou dělat, zřejmě nechával jen a jen na nich.

Ten rozhovor však nepřímo způsobil, že si uvědomili, že jim v jejich pasti teď vlastně docela nic nechybí a mohou se tu bez potíží prostě nějakou dobu zdržet a počkat, jak se věci vyvinou. A tak tam v té škvíře žili nějaký čas, možná pár týdnů. Živili se ovocem balzámovníku a strom, jako by ho těšilo, že ho jedí s takovou vděčností, rodil stále nové a nové. Spali v náručí stromu a přes den se zabavili, jak jejich vězení dovolilo. Jak šel čas, začali si na tento druh života zvykat. I medvídek už dokázal pít hořkou šťávu bez odporu a třebaže v životě okusili chutnější ovoce, dělalo jim očividně dobře. Nejenomže se rychle vzpamatovali a zotavili ze všech útrap cesty - také byli den ode dne silnější a houževnatější. Postavou stále zůstávali droboučcí, ale bylo v nich teď něco ze síly mnohem větších andělů.

Den co den vystoupili co nejvýše po svahu, po němž se sem dostali, ne proto, že by si mysleli, že se tak mohou dostat ven, ale aby měli trochu pohybu. Pak se zase sklouzli zpátky. Šplhali také po balzámovníku a hráli si se sněhem, který sem propadl, když se jim ho podailo nachytat. Prohlíželi si jeho krystalky a modelovali z něj všelijaké postavičky a zvířátka, ale nemohli si je schovat. Jakmile je někam odložili, propadly se dolů, na povrch země.

Většinou si každý den také dlouho povídali s Pánem Ježíšem. Díky svému uvěznění měli teď na to mnohem víc času než cestou a vlastně, když se to tak vzalo, víc než kdy jindy předtím - a on si na ně jako vždycky udělal času, kolik chtěli. Vprávěl jim o tom, co prožívá, zejména o tom, jaké trápení má někdy s lidmi, a jim už nevadilo, že zrovna nemohou nic dělat - cítili, že mu stačí, že mu naslouchají a jsou v tom s ním. Prosili ho také, aby jim vyprávěl o tom, co je nového doma; a on jim připomněl listy zrcátkovníku, které měli dosud u sebe na památku. Byly jemné jako hedvábí a daly se složit do kapsy, takže je snadno přenesli a jejich váhu ani necítili; a zůstaly pružné, takže si je mohli rozložit, kolikrát chtěli. Dívali se teď do nich na obrazy nejrůznějších krásných podrobností z domova a Pán Ježíš se díval s nimi, takže spolu neprožívali jen trápení, ale i radost. Už se jim nestýskalo po domově - vlastně měli čím dál tím větší dojem, že si ho tady užijí svým způsobem víc než kdy předtím.

... na pokračování ...