Adventní pohádka - Svítko XII.

Když se trochu vzpamatovali, rozhlédli se kolem sebe. Dosud byli v pouhé skalní štěrbině, tak úzké, že se tam stěží vešli dva vedle sebe. Za nimi se zvedal svah, po němž přijeli, tak hladký, že dobře věděli, že je naprosto beznadějné pokoušet se šplhat nahoru. Před nimi po pár krocích škvíra končila.

Vidět tu trochu bylo jen proto, že světlo slunce, které na Zemi svítí, skálou procházelo stejně jako sněhové vločky. Jinak byli dokonale uzavřeni v hoře.

Nějakou dobu nemluvili. Dokonce ani nemysleli. Byli na to příliš unavení, potlučení, odření, hladoví a zmrzlí. Oběma bylo někde pod tímto nánosem celkem jasné, že teď už jim nezbyde opravdu nic než se vrátit domů, ale oběma se kdovíproč nechtělo tento krok udělat, i když by znamenal okamžitou úlevu od všeho trápení. Bylo jim nějak líto všechno vzdát - odkládali to, jak nejdéle mohli.

"Promiň, Svítko," ozval se nakonec medvídek zahanbeně. "Choval jsem se hrozně neohrabaně. Všechno jsem ti zkazil - teď se kvůli mně musíme vrátit."
"Ale ty můj medvídku!" řekla Svítko a chytila ho do náruče. "Z toho si přece nesmíš nic dělat! To by se mohlo stát každému!"

Chvíli tak stáli přituleni k sobě a bylo jim přese všechno opravdu dobře. Pak se s povzdechem pustili a už už se chystali na cestu domů, když si náhle všimli, že jim u nohou leží maličké zářivé semínko. Tentokrát se nemohli dohadovat, kde se tu vzalo a jestli někomu vypadlo z pusy - věděli, že nedávali pozor.

V první chvíli jim přišlo líto, že ho tu nemohou nikam zasadit. Jenže semínko nečekalo, až ho někdo zasadí, a neptalo se, jestli může růst i bez toho. Než se stačili vzpamatovat či ho zvednout, vyrašil z něho první klíček, a než se nadáli, rozkládal už první větvičky a lístky.

Nerostl do veliké výšky. Zůstal malý, o nic vyšší než stromky, které jim cestou sem skýtaly obživu. Rozložil své větve do šířky tak, jak mu dovolovala štěrbina, ve které stáli. A nezářil, naopak. Měl velmi temnou kůru a nenápadné, temně zelené lístky - dokonce i jeho květy byly tmavozelené a plody skoro černé. Měl však velice příjemné větve, obalené pružným, měkkým listovím a tvarované tak, že se do nich mohli stulit a opravdu si odpočinout, a vydával slabounkou vůni, která občerstvovala a konejšila. Medvídek si nevzpomínal, že by někdy takový viděl, ale Svítko si ho vybavila hned.

"Balzámovník," řekla téměř s úctou. "To je vzácný strom."

Plody nebyly vyloženě chutné - šťáva, která vytékala, když prokousli tuhou slupku, byla zároveň nahořklá a silně aromatická. Pít se však dala a žízeň utišila; a její velikou předností bylo, že mírnila bolest a hojila rány. A uvnitř plodu byl ještě oříšek, který se dal rozlousknout a sníst a chutnal i zasytil stejně dobře jako každý jiný oříšek. Po jídle a vzájemném ošetření se Svítko a medvídek stulili k sobě do vlídné náruče stromu a pokojně usnuli. Starosti o to, co si tu počnou a zda se už nemusí vrátit domů, nechali na zítřek.

... na pokračování ...