Adventní pohádka - Svítko XI.

Tady už skála nebyla tak strmá. Přeběhli po větvi, kterou strom natáhl ke kameni jako podanou ruku, a zjistili, že další postup jakž takž zvládnou. Budou muset hodně příkře stoupat, občas si pomáhat rukama a dávat pozor na ostré hrany, budou si muset hledat cestu nepřehledným terénem plným skalních výstupků vyšších než oni, ale přece jen budou schopni proniknout dál.

Tu noc ještě přespali na stromě a ráno se naposled najedli z jeho plodů. Stihli to jen tak tak. Sotva se zvedli k odchodu, zaslechli dole zuřivý ryk, a sotva přeskočili z větvě na skálu, začal se strom zmítat a otřásat pod zběsilými údery několika nestvůr, kterým něco tak krásného bylo trnem v oku. Dvou maličkých bytůstek, kvůli nimž tu vyrostl, si zřejmě nikdo nevšiml. Smutně mu zamávali a vyrazili na další cestu, aby se nemuseli dívat, až padne. A přece si v srdci byli jisti, že někde v Božím království poroste dál - Pán Ježíš už se o to postará.

Po celý den se Svítko s medvídkem plahočili mezi černými skalami, výš a výš po nevlídném úbočí hory. Když nastal večer, měli dojem, že se nedostali nikam. Vrchol se zdál stále stejně vzdálený - a vlastně vůbec nevěděli, jestli lidi najdou, i kdyby se dostali na druhou stranu pohoří. Byli celí prokřehlí, k smrti unavení, přes všechnu opatrnost dost poškrábaní a pořezaní a samozřejmě také velmi hladoví. Věděli ale, že nemá cenu se vracet a zkoušet jinou cestu. I kdyby jim nebylo jasné, že celé pohoří vypadá přibližně stejně, žebříkovník už neměli. Měli už na vybranou jen vydržet anebo všechno vzdát a vrátit se domů.

Nakonec si řekli, že ještě vydrží. Schoulili se k sobě a jakž takž přečkali noc. Hodně časně zrána usoudili, že dál spát už se jim stejně nepodaří, a pustili se na další cestu. Moc toho nenamluvili. Soustředili se jen na to, aby šlapali dál a dál.

Už se znovu schylovalo k večeru, když konečně spatřili nějakou změnu. Do nitra hory se na jednom místě otevírala puklina. Vysoká, že se do ní sotva vešli, a uzounká, že se jí sotva protáhli, ale zdála se zato vést hodně hluboko. Zastavili se, nahlédli do ní, pak se podívali jeden na druhého. Věděli, že něco takového vlastně hledali - ani jednomu se však dovnitř zrovna dvakrát nechtělo.

"Myslíš, že to máme zkusit?" uvažovala Svítko nahlas.
"No, já nevím," mručel medvídek opatrně. "Možná je to hodně nebezpečné. Ale zase možná, že bychom se tak někam dostali..."
Naklonil se, aby se do škvíry ještě jednou podíval, a vtom mu nějak uklouzly nohy. Snad že dlouhým pohodlným životem na Zemi ztratil část své obratnosti, jinak všem andělům vlastní, kdopak ví. Zkrátka se zapotácel, bezmocně se pokusil zachytit okraje trhliny a už padal po hlavě dolů.

Svítko byla ještě obratná dost a dost, i po těch dvou vyčerpávajících dnech. Bleskurychle ho chytila za tlapku a zapřela se nohama jak mohla, aby ho vytáhla zpátky. Jenže medvídek byl dobře živený, těžší než ona, a skála zoufale kluzká. Po chvíli marného zápasu ji strhl s sebou.

Jediné štěstí bylo, že měla na sobě teplé oblečení od Pána Ježíše a medvídek svou hustou strst, jinak by se jistě byli cestou pořezali tak, že by to zaplatili životem. Takhle se sice také trochu poškrábali, ale přece jen ne příliš vážně; a dno trhliny, po kterém ujížděli, bylo naštěstí celkem hladké, takže se neroztříštili o žádný skalní výstupek. Po chvíli šílené jízdy se svah zmírnil a občas dokonce vedl téměř vodorovně, až už vždycky začínali doufat, že se jim podaří zastavit. To se nikdy nestalo, avšak aspoň ztratili trochu rychlost, takže když nakonec po delším povlovném svahu zastavili, zjistili, že jsou proti všemu očekávání živi a zdrávi.

... na pokračování ...