Adventní pohádka - Svítko X.

Konečně se dostali až k příkré skalní stěně a cestu dovnitř nenašli žádnou. Ani sebemnší štěrbinku nikde neobjevili. Viděli tedy, že jim nezbývá než se pustit nahoru.

V obou byla malá dušička, jak tam tak stáli a dívali se vzhůru podél té páchnoucí, mrazivé, ostré a tvrdé černé stěny. Jak asi mohou po tomhle vyšplhat až nahoru? A i kdyby se jim to podařilo, co si počnou pak?

"Pán Ježíš říkal, že se můžeme dostat do nebezpečí, že bychom mu přestali důvěřovat," broukla Svítko zamyšleně. "Teď už se mu nedivím."

Jakoby na potvrzení jejích slov se v tu chvíli ozval hromový rachot, který stále sílil. Věděli už, co to znamená, a přitiskli se těsně k sobě co nejníže u paty útesu. Cítili, jak se skála chvěje a otřásá, až z ní jako dělová koule vyletěla šedá, kovově lesklá obluda s dračí hlavou a netopýřími křídly. Její ocas, zakončený mohutným bodcem, se šroubovitě protáčel, jako by ji poháněl v jejím šíleně uspěchaném letu.
Spěchala skutečně hodně. Minula je bez povšimnutí.
Svítko s medvídkem se škrábali na nohy, poněkud roztřesení jako vždycky po takových setkáních.

"Tak co myslíš," uvažovala Svítko nahlas. "Máme se o to pokusit?"
"No, to nevím," odpověděl medvídek rozpačitě. "Ale jestli jo, měli bychom si s sebou rozhodně vzít něco k jídlu. V tomhle určitě nic nenajdeme."
"To nepůjde," namítla praktická Svítko. "Sotva tam vyšplháme i bez zátěže."
Medvídek si ztěžka vzdychl a neodpověděl. Už tak měli pořádný hlad.
"Myslíš..." váhala Svítko, "...myslíš že to je nerozum a bylo by lepší rovnou se vrátit domů?"

Medvídek měl po pravdě řečeno v tuto chvíli Země zrovna tak akorát a proti návratu domů by naprosto nic nenamítal. Byl to snad jen smysl pro poctivost, co ho přimělo říct:
"Ale zase na druhou stranu ti přece Pán Ježíš říkal, že tady možná dokážeš věci, které velcí nemohou - nebo tak nějak to bylo, ne?"
"Máš pravdu," přikývla Svítko odhodlaně. "Tak to tedy zkusíme."
V tu chvíli zpozorovali, že jim u nohou leží cosi zářivého - semínko z Božího království, jako už jednou, i když tentokrát zřejmě jiného druhu.
"Vypadlo ti z pusy, když jsi před chvilkou mluvil!" zvolala Svítko. "Teď si na to vzpomínám skoro určitě!"
Medvídek si opatrně položil semínko na tlapku.
"Něco takhle krásného mi přece nemohlo vypadnout z pusy," bručel pochybovačně. "To sem padá přímo z Božího království, tak je to. No, ale každopádně ho musíme sníst... totiž chci říct zasadit."
Chvíli hledali, až se jim přece jen podařilo u paty útesu objevit kousíček volné země.
A semínko začalo růst.

Tentokrát se z něj nestal strom tak zářivý jako minule. Krásný však byl. Než se nadáli, tyčil se nad nimi do veliké výšky a kvetl kalíšky ladnými jako pozdvižené ruce a bílými jako rozžaté svíce. Jak nádherný to byl pohled vedle té černé skály! Ještě lepší však bylo, že jeho kůra byla tak hrbolatá, že po ní jejich nožky mohly stoupat div ne tak lehce jako po schodišti. Ten strom znali - byl mezi drobnými anděly ve velké oblibě, protože se jim po něm tak báječně šplhalo. Říkali mu něžně žebříkovník, i když měl i vznešenější jména.
Nemuseli se o ničem domlouvat. Hned se pustili nahoru.
Než se dostali do větví, dozrály už na nich plody, sladké a voňavé.

... na pokračování ...