Adventní pohádka - Svítko VIII.

A sotva oříšek zasadili, začal zázračně růst. Už v příštím okamžiku vykoukl nad zem klíček, jasný jako sluneční paprsek, a na něm se rozvily dva lístky, tenounké a měňavě průsvitné, jako křídla vážky.

A větviček a lístků přibývalo, až nakonec nad nimi stál veliký strom, jehož lístky se třpytivě chvěly jako ohromná střecha nad jejich hlavami a všechno pod ní se koupalo ve zlatém světle.

"To je nádhera," šeptala Svítko. "Takový jsem ani v Božím království nikde neviděla."
"Jak mu budeme říkat?" zeptal se medvídek.
Ale Svítko neodpovídala a on už taky nemluvil. Na dlouhou dobu se oba ztratili v nádheře stromu. Jak se tak dívali vzhůru do jeho koruny, viděli v pohybujících se lístcích obrazy těch nejkrásnějších míst Božího království, tváře svých kamarádů i Pána Ježíše samotného, a šumění větví jim vyprávělo o jejich hlasech. Než opět promluvili, cítila se Svítko tak plná štěstí a síly, že se to skoro nedalo vydržet, a medvídek už byl úplně uzdravený.

"Už vím, jak mu budeme říkat," zašeptala Svítko. "Bude se jmenovat zrcátkovník."
"Tady už zůstaneme navždycky," zašeptal medvídek.
"Ale medvídku!" smála se Svítko. "To už jsi zase zapomněl, že když Pána Ježíše požádáš, vrátíš se třeba hned přímo k němu, do jeho náruče? Jistě bude rád, když se vrátíš. Ale já bych se ještě nejdřív chtěla podívat, jak žijí lidé a jestli bych jim třeba nemohla nějak pomoci."
"Máš pravdu," odpověděl medvídek. "Půjdu s tebou a budu ti pomáhat."

A Svítko v tu chvíli, obklopena září stromu, ani nepomyslela, že možná bude mít z takového společníka víc starostí než užitku. Chytila ho za tlapku a byla ráda, že má na cestu kamaráda.

Po nějaké době se tedy odtrhli od zrcátkovníku (i pro Svítko to bylo opravdu těžké) a vydali se na další cestu. Ale jak se ještě naposledy otočili, aby se s ním rozloučili, zatřepotaly se vzduchem dva lístečky a snesly se jim k nohám. Strom jim daroval něco na památku.

... na pokračování ...