Adventní pohádka - Svítko VII.

A jak vyprávěla, medvídkovi se rozsvěcely oči stále víc a přikyvoval stále častěji.
"Ano, je to tak, jak povídáš," řekl nakonec. "Úplně jsem na to zapomněl, ale už si vzpomínám."

A když mu pak vyprávěla všechno, co jí Pán Ježíš řekl, než se vydala na zem, sklopil v rozpacích hlavu a začal se vrtat tlapkou v listí.
"No jo, máš pravdu," přiznal. "Taky mi to říkal. Ale já jsem se tak zabral do objevování tohohle světa, že jsem na to přestal myslet. Pak už jsem s ním dokonce i přestal mluvit. To jsem neměl dělat."
Ale teď už se na něj Svítko nezlobila.
"Nebuď smutný," řekla a znovu ho objala. "Pán Ježíš tě má pořád stejně rád."
To věděla určitě. Copak to nebyl on, kdo se postaral, aby se sem dostala přesně v tu pravou chvíli - a možná v nejvyšší čas?

Ale najednou sebou oba trhli. Před nimi na zemi, tam, kde ještě před chvílí nebylo nic než obyčejné listí, teď leželo něco zářivého - zlatý oříšek, který žhnul jako malé sluníčko.
"Kde se tu vzal?" divila se Svítko.
"Myslím, že ti vypadl z pusy, jak jsi teď mluvila," řekl medvídek. "Měl jsem dojem, že jsem viděl, jak se mihlo něco zlatého."
"Nevypadl z pusy spíš tobě?" přemýšlela Svítko. "Teď, když o tom mluvíš, mám dojem, že jsem nějaký záblesk taky viděla."

A na tom už se nedohodli nikdy. Každopádně si byli jisti, že je to vzácný oříšek a že pravděpodobně pochází z Božího království. Medvídek nejdřív chtěl, aby ho snědli, ale Svítko navrhla, aby ho spíš zasadili, a medvídek souhlasil. Nakonec, tak přece získají oříšků k jídlu ještě mnohem víc!

... na pokračování ...