Adventní pohádka - Svítko VI.

To už Svítko nevydržela, vyskočila z úkrytu a chytila ho kolem krku.
"Medvídku! To jsem ráda, že tě potkávám! Co tady děláš?"
Podíval se na ni trochu popleteně.

"No, co bych tady dělal, prostě tady bydlím."

"Jak dlouho?"
"No... nevím. Odjakživa."
To ji překvapilo. Že by bylo možné něco takového?
"Ty jsi nikdy nebydlil v Božím království?" zeptala se udiveně.
"Boží království? Co to je?" zeptal se.
Teď se musela trochu zamyslit. Jak by mu to vlastně vysvětlila?
"No... je to tam podobné jako tady, jen ještě krásnější. Všechno je tam skutečné a je tam větší teplo. A Pán Ježíš je tam vidět."
"Pán Ježíš? Kdo to je?" zeptal se stejně nechápavě jako před chvílí, ale se stejnou dychtivostí, s jakou sledoval její písničku. To už se Svítka začalo zmocňovat ošklivé podezření a cítila, jak se jí sevřelo srdce - ledovou hrůzou, ale zároveň lítostí.
"Pán Ježíš je přece náš tatínek," řekla něžně a znovu k sobě medvídka přitiskla. "Můj i tvůj. Je moc hodný. A má na nás vždycky čas. Už víš?"
"No..." odpověděl medvídek váhavě, "možná... mám dojem, že si vzpomínám. Musel jsem na to úplně zapomenout."
"Jak se to mohlo stát?" zeptala se Svítko. Nechtěla ho píliš trápit otázkami, ale tuhle mu položit musela - jakákoli informace o nebezpečích tohoto světa byla strašně důležitá. "Prožil jsi něco zvláštního, když jsi přišel na Zem?"
Medvídek se na ni díval a bylo vidět, jak usilovně namáhá paměť, aby jí vyhověl.
"Nevím," řekl konečně s povzdechem. "Na nic zvláštního si nevzpomínám. Prostě jsem jen chodil po lese, prohlížel jsem si ho, ochutnával jsem, co je tu dobrého... Mají tu moc dobré věci k jídlu, uvidíš!" pokračoval najednou a jakoby v tu chvíli celý ožil. "Všechno ti to ukážu!"

Ale Svítko neodpovídala, protože se jí stalo něco, co ještě nikdy nezažila. Nedovedla si to pojmenovat, ale my bychom asi řekli, že dostala zlost nebo že pocítila nepřátelství. Najednou jí totiž bylo jasné, co se s tímhle medvědem stalo, jak ho dostali. Nedělal nic zvláštního, to se ví! Jen si tu užíval a nemyslel na nic jiného než na jídlo! Dokonce ani teď skoro na nic jiného nemyslí! Až kvůli tomu dokázal zapomenout na Pána Ježíše!

Vzápětí sama nad sebou zavrtěla hlavou. To jsou nějaké divné myšlenky! Copak to ví jistě - a i kdyby, je tu snad ona od toho, aby druhého soudila? Sama k tomuto světu sotva přičichla a ještě vůbec neví, jaké záludnosti se tu mohou skrývat!

"Děkuju ti, to jsi hodný," odpověděla. "Ale nechtěl bys, abych ti ještě chvilku vyprávěla o Pánu Ježíši a o Božím království, abysis mohl zase na všechno vzpomenout?"
"Ano, prosím, vyprávěj mi!" přikývl medvídek horlivě. "To bych chtěl."

A tak se Svítko posadila zády ke stromu, medvídek vedle ní, rameno k rameni, a ona začala vyprávět, co nejpodrobněji, všechno, na co si vzpomněla. Dobře se jí mluvilo. Jako by se kolem oteplilo a rozsvítilo - Svítko si připadala zrovna jako my, když mezi mraky vykoukne sluníčko, ale vůbec v tu chvíli netušila, jak strašnému nebezpečí před chvilkou jen o vlásek unikla.

... na pokračování ...