Adventní pohádka - Svítko III.

Ještě dlouho byla Svítko po tom rozhovoru jako omráčená. Chodila po Božím království, ale neviděla jeho krásu; její kamarádi na ni mluvili, ale nevnímala, co jí říkají.

Poznali, že ji něco tíží, a chtěli, aby se s nimi o to rozdělila. Ale láska mezi nimi byla tak veliká, že Svítko i bez řečí vycítila, že to není možné. Nejsou ještě připraveni na vyprávění o takových hrůzách - musí si to, co se naučila, nechat pro sebe.

Zároveň si také uvědomila, že to ovšem znamená, že s ní nikdo z nich na zem nemůže. Pokud se rozhodne jít, bude muset jít sama.

Zpočátku si ani zdaleka nebyla jistá, jestli do toho má vůbec ještě chuť. Časem však hrůza polevila a ustoupila rozvaze. Svítko si začala říkat, že by ji Pán Ježíš na zem vůbec nepustil, kdyby nebyla dostatečná naděje, že tam dobře obstojí a dokonce bude něco platná. A cítila stále víc, že by byl dokonce rád, kdyby to zkusila - že mu na Zemi a na lidech zvláštním způsobem záleží. Zašla za ním tedy znovu, nechala si ještě jednou podrobně vysvětlit všechno o nebezpečích, která ji čekají, i o způsobech, jak jim čelit, a se svými kamarády se pak loučila sice ve velikém smutku, ale jinak klidná.

... na pokračování ...