Vymáchaný Petr

„Petře, Petře, tys tomu zase dal! Takhle se zmáčet… Copak neumíš plavat? Ukaž, já ti tu košili vyždímám,“ vyčítavým hlasem huboval vysoký tmavovlasý muž svého přítele, divoce kudrnatého a bujným vousem zarostlého muže. Skláněl se nad ním a pomáhal mu stáhnout košili přes hlavu.

Byla úplně promáčená, špinavá a možná i trochu potrhaná. Kudrnatý Petr mu ji podal a rychlými pohyby si třel paže. Přece jen bylo ještě dost chladno. „Díky, Jakube,“ prohodil Petr. Jakub vyždímal košili a protřepal ji. Rozhlížel se kolem, kam by ji mohl zavěsit, aby co nejrychleji uschla. „Hele, Jan ti nese čaj,“ prohodil k prochladlému příteli.

Petr se zadíval na cestu od vesnice a zahlédl útlou postavu, jak spěchá s hliněným džbánkem v rukou a snaží se jít co nejrychleji a zároveň co nejopatrněji, aby nic nerozlil. Když dorazil k oběma přátelům, s úlevou se usmál a hned začal Petra taky komandovat: „Honem si vypij tady ten horký čaj. Voda byla strašně studená, ať z toho nejsi nemocný.“ Obrátil se k druhému příteli: „Jakube, nemáš náhradní košili? Nebo aspoň deku? Abychom do ní Petra zabalili.“

Petr se nesouhlasně zavrtěl: „Ten čaj je fajn, děkuju ti. Ale Jane, nedělej ze mne mimino. Nevymáchal jsem se takhle přece poprvé… Vždyť lovím ryby od svých čtrnácti let. Napřed s tátou, pak s bráchou Ondřejem. I spolu jsme něco bouřek na moři zažili. A často jsme byli promočení až na kůži.“

Jakubovi se podařilo přehodit Petrovu vyždímanou košili přes spodní větev blízké olivy a ta tam v mírném větříku vesele povlávala. Přisedl si k Petrovi na nízkou zídku a připojil se k rozhovoru: „To jo, ale takový vítr, jako byl ten dnešní, to jsem ještě na moři nezažil. To byla fakt hrůza, že kluci? Skoro jsem nevěřil, že se z toho dostaneme živí.“

Jan živě souhlasil: „Souhlasím, Jakube, to byla hrůza a děs.“ Trochu se zamyslel a pak se odvážil svěřit se jim se svými pocity: „Nejvíc jsem se bál, co je s Ježíšem. Šel se modlit na horu a my se plavili napřed. Měl jsem strach, že jestli vyplul za námi třeba jenom na nějaké malinké lodičce, že ho ten obrovský vítr smete. Kde bych si byl pomyslel, že půjde po vodě!“ „Copak Ježíš! Ten vždycky vymyslí něco speciálního. Tentokrát se ale skutečně vyznamenal!“ vykřikl Petr pyšně.

Jakub přátelsky plácl Petra přes holé rameno a uznale utrousil: „Ty ses, Petře, taky vyznamenal. Jak jsi chtěl, aby ti Ježíš přikázal jít za ním po vodě. To bylo chytrý, to ti musím přiznat.“ Jan také horlivě přikyvoval a Petr si posměšně odfrkl: „No a vy jste všichni ječeli strachy, že je to mořská obluda! Strašpytlové.“

Jan se jako obvykle pokusil smířlivě zasáhnout, protože neměl rád hádky. Petr je naopak vyvolával s potěšením. Proto se Jan s prosebným pohledem obrátil na přítele: „Ale Petře…“ Nebylo to však zapotřebí. Petr se k dalším urážlivým výrokům nechystal. Přece jen noční dobrodružná koupel odčerpala hodně jeho sil. Ještě naposledy se zhluboka napil horkého nápoje z hliněného džbánku a vrátil ho Janovi.

Jakub se ale nechtěl nechat zařadit mezi strašpytle dobrovolně a bez boje, a tak se Petrovi postavil: „Však se nedělej. Taky jsi měl nahnáno. Teprve, až nám Ježíš řekl, že je to on, abychom se nebáli, tak teprve potom ses odvážil.“ Přitom mu rozdrbal černou kudrnatou kštici káravým bratrským gestem. Petr uhnul Jakubově škádlivé ruce a vychloubavě odpověděl: „Já jsem hned věděl, že je to Ježíš. Já jsem se žádné obludy nebál.“

Tím Jakuba dopálil. To je celý Petr! Ještě ani neuschl, ale už se zase vytahuje. Pustil se do něj docela útočně: „Nebál, nebál… ale větru ses lekl, jen cos vykročil po hladině. A pak ses nám málem utopil.“ Dál pokračoval posměšným tónem: „Zkušený rybář a topil se jako kotě. To teda byla docela velká ostuda, ne? Aby tesař zachraňoval rybáře z vody…? Že se nestydíš!“

Jan se znovu pokusil smířlivě vstoupit do rozhovoru, který už už hrozil přerůst v hádku: „Ale Jakube… Nechceš taky trochu horkého čaje?“ Jakub pochopil Janovu výzvu ke smíru, a tak trochu neochotně zabručel: „Nechci. Já se jako kotě netopil. Dej to radši ještě Petrovi.“

Jan znovu přistrčil Petrovi džbánek až pod nos a ten se poslušně napil. Chvíli bylo ticho. Jakub se zahleděl v zamyšlení na Petrovu vlající košili a napadlo ho, že se překvapivě vyčasilo, což je dobře, protože teď na sluníčku rychle uschne. Kolem přeletěl vrabec, přistál na cestě, poskakoval a něco zobal. Všichni tři muži ptáčka pozorovali, každý z nich zabořen do svých vlastních vzpomínek na včerejší bouřlivou noc.

„Jakube?“ ozval se Petr a Janovi zatrnulo.

„No?“

„Já jsem se topil jako kotě, to přiznávám. Možná to byla pro mě jako pro rybáře ostuda. Ale Jakube, povšiml sis jedné malé, malinkaté, nepatrné drobnosti předtím, než jsem se topil?“ a Petr s důrazem na každé jednotlivé slovo pokračoval: „Já jsem šel po vodě!“ Vstrčil Janovi do rukou úplně prázdný džbánek a otočil se celou tváří k Jakubovi. Dál už normálním tónem a velmi spokojeně zakončil svou promluvu: „ To bych jen rád podotkl. Prostě jsem šel po vodě.“

Jakub odbroukl: „Vždyť jo. Já to uznávám. Jsi borec.“ Zvedl se a protáhl si záda. „Měl jsem o tebe strach.“ Poodešel několik kroků a promnul v prstech spodní kraj sušící se košile. Ještě nebyla docela suchá. „Tak já ti zajdu pro tu deku. Třeba seženu náhradní košili.“ A volným krokem se vydal po cestě k prvnímu krajnímu domku vesnice. Byl vidět už odtud.

Jan obsadil uvolněné Jakubovo místo na nízké zídce vedle Petra. Společně pozorovali odcházejícího Jakuba. Jan se neklidně zavrtěl. Byl rád, že na chvíli osaměli. Potřeboval se totiž na něco velmi důležitého zeptat, ale před ostatními si netroufal. Bál se, že by se mu vysmáli nebo že by mu Petr odmítl odpovědět. Třeba by všechno shodil nějakým žertem. Proto se osmělil a tichým hlasem staršího přítele oslovil: „Petře? Můžu se tě na něco zeptat?“ „ Jasně. Ptej se.“

„Moc bych chtěl vědět, co ti Ježíš řekl, když tě vytáhl z vody. Můžeš mi to prozradit? Prosím…“ Petr se zasmál svým dunivým halasným smíchem, po kterém ho všichni zdaleka poznávali: „To nebylo nic tajemného. Vyhuboval mi, že mám zase malou víru a že pochybuju. To mohli všichni slyšet.“

Jan bez dechu sledoval, co ještě Petr poví. Nezdálo se mu, že by to bylo všechno. Petr najednou uhodil rukou o stehno a v návalu náhlé upřímnosti přiznal: „Byla to pravda. Najednou jsem se strašně bál a ztratil jsem víru, že to dokážu, že to zvládnu.“ Vyskočil a chytil se oběma rukama za hlavu. „Takovou věc! Kdo kdy chodil po vodě? Nikdo, kromě Ježíše!“ křičel.

Vyplašený vrabčák polekaně uletěl a Petr si náhle uvědomil, jak si přes své halasné vychloubání připadá strašně slabý. Znovu se vysíleně posadil na kraj zídky vedle Jana. Sklonil hlavu a sepjal ruce v klíně. Jan se zatím stále ani nepohnul. Tušil, že Petr ještě neřekl všechno. Ten prudce pokýval hlavou, těžce povzdechl a ztišeným hlasem unaveně dodal: „Ale pak mi ještě pošeptal, abych se nebál. Však ho znáš. Klidně mě zpraží, když něco zvorám, ale hned mě taky povzbudí. Stydím se, že jsem to zase zkazil. Nevím, jak se mu budu moct podívat do očí…“

Náhle sebou trhl a chytil Jana za ruku. Na něco důležitého si vzpomněl. Napadlo jej, že se v té ledové vodě přece nezamáčel sám! „Jane?“ zaznělo skoro výhrůžně, „A přinesl jsi horký čaj taky Ježíšovi?“

Jan se usmál. To je celý Petr. Chvilku nahoře, chvilku dole. Pokusil se ho uchlácholit vysvětlením: „Ano. Už ho vypil a hned šel zase uzdravovat lidi. Viděls, co jich přišlo? Na břehu byly úplné zástupy.“ Pak si znovu vybavil situaci, kdy všichni vysílení po noční bouři konečně dorazili s loďkou ke břehu. Tam už na ně čekalo ohromné množství lidí, nastal zmatek, lidé křičeli, strkali se, brečelo tam nějaké dítě a všechno se seběhlo tak rychle.

Avšak vzpomněl si ještě na něco: „Nás s Jakubem ale poslal za tebou. Smál se, že prý máme zajít za naším hrdinou.“ Jan se pokusil napodobit žertovnou Ježíšovu intonaci a docela se mu to podařilo.

„To že řekl?“ vyskočil prudce Petr. „Já ho mám rád,“ zamumlal si do vousů. „Musím jít za ním…“ Udělal vzrušeně dva tři rychlé kroky po cestě do vesnice, ale hned se zase vrátil. „Kde je má košile? Už je suchá?“ Strhl ještě vlhkou košili z větve olivy, natáhl si ji přes hlavu a pádil po prašné cestě směrem ke vsi. Tušil, že Ježíš by mohl být právě tam. Jan sebral prázdný džbánek a pomalým krokem se vydal za Petrem.