Žízeň

Dostala jsem žízeň. Normální situace. Ale díky ní jsem o sobě zjistila hrozné věci. Přišla jsem na to, jak divně myslím. Nebo spíš vůbec nemyslím. Jen sleduju vyběhané cestičky narýsované kdovíkým. Zvykem, reklamou, vlivem přátel…

Přišla jsem domů, s úlevou jsem se vyzula, protože mi v horku trochu natekly nohy. Těžkou tašku plnou všelijakých papírů jsem hodila v předsíni na zem pod věšák.

Bylo mi hrozně horko. Umyla jsem si ruce a rozhodla jsem se poohlédnout po něčem k pití. Otevřela jsem ledničku a zpytavě jsem zkoumala její obsah. 

Vajíčka, kečup, sýr. Láhev oleje, mlíko a tvaroh. V zásuvce mrkev, petržel, kus brokolice, ve druhé citrony, dvě jablka a trochu omšelý banán. Nezdálo se mi, že bych viděla něco vhodného k uhašení žízně. Před mýma očima se vznášely představy orosených lahví ledově vychlazené Coca-coly nebo pomerančového džusu. Jako živé jsem si přehrála kousky reklam na kofolu nebo pivo. Skoro se mi zdálo, že slyším kousek nějaké hudby k reklamě na známou minerálku. Nic takového ale moje lednička nenabízela.

Zklamaně jsem zavřela dveře ledničky a nahlédla do spíže. Bylo tu ledacos, ale nic z toho, co se vznášelo před mým vnitřním zrakem. Co bych si tak dala k pití? Jazyk se mi skoro lepil na patro, těžce jsem polykala. Hrozná žízeň!

Vešla jsem opět do kuchyně a mechanicky jsem přistoupila ke kuchyňské lince. Že bych si uvařila nějaký čaj? Ale to bude moc dlouho trvat! Tak instantní kávu? To by bylo rychlejší! Vzpomněla jsem si, že moje kamarádka si vždycky vaří hned zrána ovocný čaj a studený ho pak pije přes celý den. Třeba s ledem. Jenže než by mi vychladl, zemřu žízní. A nemám led! Sousedka má vždycky plnou spíž minerálek nebo aspoň lahví balené vody. Tvrdí, že voda z kohoutku se nedá pít, že je odporná. Já ale nic takového nemám. Čeho jen se napít?

Tak ledovou kávu? Jenže nemám ten led… no ale třeba by se v mrazáku našel zbytek nějaké zmrzliny. To bych si vyrobila pěknou kalorickou bombu… Nechtěla jsem se původně jen napít?

Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a opřela si hlavu do dlaní. To je přece šílené! Mám žízeň, tak proč se prostě jenom nenapiju? Vstala jsem, z kuchyňské linky jsem si vyndala sklenici a natočila ji plnou studené vody z kohoutku. Zhluboka jsem se napila. Osvěžení se rozlilo celým mým tělem. Dopila jsem do dna a natočila jsem si ještě jednu a pak další. Cítila jsem se velmi spokojeně. Voda! To bylo to, co jsem potřebovala. Obyčejnou vodu z kohoutku.

Kroutila jsem hlavou sama nad sebou. Jsem já normální? Mám žízeň a nenapadne mne napít se vody! To jsem tedy už tou civilizací pěkně zdeformovaná. V kolika dalších věcech uvažuju stejně nesmyslně, vlastně vůbec neuvažuju?