Třicet let

Když vyšel zjara náš vesnický zpravodaj, věděla jsem, že tam budu uvedená jako dosažitelka šedesátin. Nalistovala jsem si příslušnou rubriku oslavenců kulatin a jak ji tak pročítám, ejhle tady pode mnou má téměř součastně jeda známá žena dokonce 91 roků. Je to možné? - komentuji tu skutečnost před svými dětmi. Tak to teda ne! Tohle bych si pro sebe ani nepřála. Uvědomujete si děcka co je to třicet let? Vždyť je v tom celé dětství, dozrávání a nejvitálnější vrchol v životě lidským. Neumím si představit, že bych měla místo růstu nyní ještě třicet let stárnout- to teda ne, to si fakt neumím představit! No chvíli jsme nad tím debatili s tím, že jsou děti ochotné klidně se se mnou vláčet po procházkách v kolečkovém křesle. A že jim nebude vadit ani případná ztráta mé paměti. Prostě jsme se nad tím i pobavili.

Včra jsme si se sestřenicí vyšláply na procházku a na zpáteční cestě koukám, ona devadesátnice stojí na balkoně, opřená o zábradlí a světe div se, je krásná. Nebudete mi věřit, ale je to tak. Husé, ne dosud zcela šedivé vlasy lemují obličej se sotva znatelnými vráskami.

Jé ahoj!- zdravím ji srdečně aniž bych si byla vědoma, zda jsme si někdy vůbec tykaly. Ale je to sestra v Kristu, tak co! Omlouvám si svou nejapnost pro sebe v duchu. No dali jsme se do debaty o všem možném jak už to mezi ženskými chodí a já jsem nedokázala skrýt obdiv nad tím, jak skvěle vypadá.

A tak se postupně dozvídáme, že už ji ruce moc neslouží a lžíce se v ruce divně kroutí, že se sice obslouží, ale nemůže si uvařit, protože ji nejde vzpomenout, jak se co dělá a z čeho. Taky počet vnoučat, pravnoučat a těch pra-pra nejde nějak spočítat, ale bavíme se celkem v pohodě a je i legrace.

Když jsme se od ní odpoutaly a pokračovaly k domovu, měla jsem uvnitř takový povznášející a krásný pocit radosti z toho setkání. Doma se mi vrátily vzpomínky na tuhle milou osobu jak jsem ji vnímala v dětství i později.

Když jsem o ní slyšela poprve, byla jsem malá a tenkrát ji utonul chlapec, kterého kdosi vylovil pod naším barákem, ale na záchranu bylo pozdě.

Vím že to hluboce zasáhlo mou dušičku i když to byla příhoda vyprávěná, ne přímo prožitá. Divila jsem se, že nechodí ta maminka utonulého v čerém závoji a nepláče. Později jsem ji jako již sama matka vnímala jako téměř vesnického anděla. Byla u červeného kříže a působila jako první pomoc pro celou ves. Takový poloviční doktor, co nezvládla, to přeposlala odborníkům.

Měla ještě tři děti ale nikoho v pomoci neodmítla, ani mne, když se mi syn rozbil na kole. I jejího muže jsem znala. Byl to agresivní pijan. Nic pěkného s ním rodina neměla. Když ochrnul, povídalo se po celé vsi, že sedí na křesle, u sebe hůl a když se manželka neopatrně přiblíží moc blízko, hned ji tou holí přetáhne. Dcery z takového domova koukaky utéct a vdát se, Kluk se oženil také za násosku. Po dvou dětech mu utekla a nechala obě dcerky stárnoucí už vdově. Tchyně se dětí ujala. Nebylo to však jen tak obyčejné ujmutí se!

Mladší holčička měla při porodu necelé kilo a nikdo nevěřil, že se dá takový tvoreček vůbec vypiplat. Pamatuji se, jak malou vozila v kočárku pro pananky.

Jen ten tvorek trochu povyrostl, působil spíše jak opička. Ne vzhedem, ale - teď nemohu na ten moderní výraz vzpomenout - prostě živel téměř nezvladatelný. Babička se starší vnučkou ji neustále hledaly a naháněly po okolí, prostě nadměrná starost. O holčičce s hubeným tělíčkem a jakoby dlouhými končetinami se tajně veřejně soudilo, že to bude tzv. lilipután a nikdy nevyroste, ani nebude normální. A ejhle, časem dorostla do normálu menší postavy, vdala se, a má rodinu!

Nyní tu sedím v údivu nad těmi střípky co o ni vím a vidím ji před sebou na tom balkonku rozesmátou s jiskrným pohledem. Vznáší se nad ní dobrota Boží, která ji přidává dnů spokojeného stáří jako závdavek za oběti ve službě cizím i rodině, za zápasy se zlem a trpělivosti v dobrém. Pán dává svým časem požehnání a udílí ho pro potěchu těm, které vždy miloval.