Prvorozené dítě se cítí dobře, když je mu věnováno hodně pozornosti. Bylo na to zvyklé v prvních letech života, ještě než se narodil další sourozenec. Podobně jsou zvyklé být středem pozornosti děti, které se narodily jako první vnoučata v rodině, protože jim bývá věnována i jedinečná pozornost dědečka a babičky.

Prvorozené děti se obvykle snaží být nadmíru spolehlivé a zodpovědné a chtějí se chovat podle zásad rodičů. Pro toto dítě je rodič velkým vzorem, kterému se snaží přiblížit. Z našich pozorování vyplynulo, že prvorozené děti jsou vychovávány nejpřísněji a s příchodem druhého sourozence se s nimi zachází většinou jako s velkými. Většina prvorozených celkem ochotně přebírá roli staršího, šikovnějšího a rozumnějšího sourozence. V dospělosti jsou pak často svědomití a spolehliví. Někdy mají silnou potřebu pečovat o druhé. Jako rodiče si však musíme uvědomit, že se v tom skrývá i nebezpečí.

Některé dítě to může vnímat jako náhradní jistotu: rodiče mě mají rádi, když jsem rozumný, ochotný pomoci, nezlobím atd. Prvorozeným dětem musíme nechat zažít, že je máme rádi bezpodmínečně, i když chybují. Pokud se dítě příliš fixuje na úspěch, měli bychom mu při nezdaru dát najevo, že úspěch pro nás není tolik důležitý. My přece v životě také chybujeme a z chyb se můžeme poučit. Pokud dítě bude mít před sebou i v případě neúspěchu naši otevřenou náruč, posílí to náš vzájemný vztah a také jeho zdravé sebevědomí.

Starší sourozenec se někdy snaží vyrovnat se ztrátou pozice chováním, kterým chce ukázat mladšímu, jak je na něm, na starším, určitým způsobem závislý.

Jiřina Prekopová vypráví svou zkušenost, kdy ji starší sestra schválně vodila v bytě do míst, kde byla tma, a tam ji zavírala. Cílem bylo ukázat, že její sestra je ta velká, co má moc, a ona je ta malá. Potom svou sestru z těchto nebezpečných míst jako velká zachraňovala. Kromě toho ji poučovala a říkala jí, co má dělat.

Je pravděpodobné, že prvorozené děti budou mít vysoké cíle, protože jsou zvyklé soutěžit s ostatními o pozornost a přízeň rodičů. Ve většině případů též vyhrávají. Také si často uvědomují vysoká očekávání rodičů a nechtějí je zklamat. To je utvrzuje v přesvědčení, že to tak musí být po celý život, a velmi nerady prohrávají. Čím více si na to navyknou, tím více budou jakoukoli prohru v životě prožívat jako zklamání a velmi těžce se s ní budou vyrovnávat.

Ukázka z knihy Pozitivní výchova sourozenců v rodině

Vydalo nakladatelství Portál

Pozitivní výchova sourozenců v rodině

Kniha je souhrnem zkušeností autorů z Kurzů efektivního rodičovství, na nichž oba působí jako lektoři, a zároveň přináší rodičům cenné výchovné podněty. Autoři na základě teoretických východisek sourozeneckých konstelací a konkrétních příkladů ze života poskytují rodičům podněty pro výchovu.

Vycházejí z teorie, praktických příkladů a kazuistik tréninku Efektivní rodičovství krok za krokem a zároveň představují postupy pozitivní výchovy ve smyslu výchovného působení podle Jiřiny Prekopové, výchovy, která je založena na vztahu lásky mezi rodičem a dítětem, na účinném řešení problémových situací vycházejícím ze vzájemného respektování rodičů a dítěte. V jednotlivých kapitolách autoři například uvádějí základní důvody, proč děti zlobí a jak zlobení předcházet, nebo jak řešit sourozenecké spory.

Jan Čapek

Psycholog, kouč a lektor manažerských, komunikačních a prodejních dovedností. Je dlouholetým spolupracovníkem Centra pro rodinu při Arcibiskupství pražském. Působí jako terapeut v Křesťanské psychologické poradně v Nymburce, zabývá se manželským, rodinným a výchovným poradenstvím.

Markéta Čapková

Speciální pedagožka, věnuje se kurzům pro maminky s předškolními dětmi.
Jan a Markéta Čapkovi jsou od roku 2006 lektory Kurzu efektivního rodičovství. Oba prošli výcvikem Terapie pevným objetím u Jiřiny Prekopové. Mají spolu čtyři děti.