Spousta z nás rodičů už to zažila. Naše poslušné a roztomilé děťátko se náhle, bez varování a téměř den ze dne změní k nepoznání. Začne se vztekat, bojovat proti každému pravidlu i příkazu, zkouší překročit nastavené hranice, a možná se i pere nebo kouše. Ať děláme, co děláme, na uvztekaného potomka nic moc neplatí, a my se cítíme jako neschopní rodiče.

Mateřství jsme si představovali jako něco krásného, kdy budeme moct svým dětem přinést radost a mír do duše. A najednou nás samo dítě v našich snahách bojkotuje a nedovolí kýženému klidu a rodinné pohodě, aby se usadily pod naším krovem. Do toho nás leckdy odsuzuje i okolí (nezřídka i nejbližší rodina), protože mít tak nevychované dítko, to tedy asi děláme nějakou chybu ve výchově, že? A tak zkoušíme aplikovat jednu radu za druhou, ale dítko se vzteká dál a my se cítíme vyčerpaní a bezradní.

Období v životě

Také už jsme si tím prošli (nebo ještě procházíme), a tak vás chci povzbudit – nevěšte hlavu! Jedná se o období dětského vzdoru, někdy nazývaného také „dětská puberta“, které je dočasné. Naše potomky zastihne obvykle kolem třetího roku života, ale netrvá věčně. Jde o normální a dokonce potřebnou a důležitou etapu života, kdy se v dětské dušičce formují nové a nepoznané oblasti. Dítě dospívá a vymezuje se vůči okolnímu světu, učí se více stát na svých nohou a vydobývat si svá práva. Dělá první krůčky v seberealizaci, jenže je nezralé, a tak to občas přežene. Naši potomci tím nemyslí nic zlého proti nám rodičům, naopak – dělají něco pro sebe. My jim v tom všem můžeme pomoct a podpořit je, zároveň je vést ve zdravých mantinelech, i když to leckdy může znamenat ledacos změnit v naší výchově. My sami se zatím můžeme znovu učit nebýt závislí na našich dětech. Toto období nám také poskytuje bezvadný prostor pro trénink naší trpělivosti. I když se totiž zdá, že dítě na výchovu vůbec nereaguje, časem to zabere. Jenže nemůžeme čekat změnu ze dne na den. Výsledky naší práce se objeví obvykle až za několik měsíců.

Jak tedy v období dětského vzdoru postupovat ve výchově?

Stanovte hranice

Někdy vás možná děti svými vrtochy vyvedou z míry. Ale napříště už s jejich projevy můžete počítat a rozmyslet si předem, jaká pravidla nastavíte. A na nich pak trvejte – jinak se dítě naučí, že když pořádně zatlačí na pilu, dotlačí vás tam, kam chce.

Pro příklad: dítě si vzpomene, že by chtělo čokoládový bonbón. Vy ale víte, že už dnes jeden mělo, a více dětem nechcete dávat. Proto mu nabídnete místo toho rozinky. Dítě se začne vztekat, i když jindy má rozinky moc rádo. Vy jste ale pánem nad situací, vy jako rodiče rozhodujete o pravidlech. Např. můžete stanovit, že buď si vezme dítě rozinky, nebo nedostane nic. Pokud ani potom dítě neztichne, je namístě ještě přitvrdit. Např. zahrozit, že tedy do večera nedostane žádnou laskominu, nebo že neuvidí večerníček. Leckdy se také ke slovu dostane nějaké to plesknutí po zadečku.

Počítejte s tím, že ze začátku se dítě nespokojí s ničím jiným, pokud nedosáhne svého. Naopak bude zkoušet zvýšit své usilí, ať už silnějším křikem, nebo poskakováním, taháním za ruku, možná i násilím. Za každé takové zhoršení by měl následovat větší postih. Časem ovšem dítko konečně pochopí, že je lepší přistoupit na dohodu. Až se toto naučí, můžete občas dát prostor pro diskuzi i ze strany dítěte. Např. se zeptejte, co by tedy dítě chtělo na mlsání kromě čokolády. Možná, že mu přijde na mysl něco jiného, co máte doma, a s čím se také spokojí. Ovšem nemělo by to spadnout do nového dohadování a vztekání. V takovém případě musíte nevhodnému chování opět udělat přítrž.

Zkuste také vymyslet taková omezení, aby byla pro děti lépe přijatelná. Když např. řeknete, že vypnete hned televizi, děti se rozruší a začnou se přirozeně vztekat. Pokud jim ale sdělíte, že necháte doběhnout poslední příběh o krtečkovi, a pak že televizi vypnete, dítě bude mít dost času se s informací vyrovnat, a přijme ji snadněji. Časem na dítě bude možná natolik spolehnutí, že můžete klidně vařit v kuchyni a požádat dítě, aby vás upozornilo, až tento díl skončí. Uvidíte, jak vás potěší, pokud se nebude snažit vás podvést, ale opravdu zavolá, až poběží titulky.

Možná, že přes veškerou snahu není vidět žádný posun k lepšímu. Pokud dítě nereaguje očekávaným způsobem, vůbec se tím nemusíte rozrušovat – leč vytrvejte! Pamatujte při tom, že výchova je běh na dlouhé tratě. Není důležité, jestli se kýžené chování dostaví ihned, ale jak si dítě osvojí jednání s druhým během měsíců či let.

Během dětského vztekání je dobré oprostit se od emocí, pokud vám to aspoň trošku půjde. Jednejte klidně, bez ohledu na výlevy dětského vzteku mluvte normálním hlasem. Zapomeňte na výčitky typu: „Jak se to chováš k mamince?“ pokud vás přímo neosočilo slovy nebo hrubostí. Vaším úkolem je stanovit hranice, ne ukazovat dítěti jeho ošklivost. Ono se chce jen prosadit, ještě neví, co a kdy je na tom špatného. Vy ho musíte naučit vnímat morálku, aby chápalo, jak může docílit svého, aniž by ubližovat ostatním.

Také jste mu průvodcem na tomto světě, aby bylo vybavené na život. V práci mu také šéf nepřidá na platě jen proto, že se bude vztekat. Tato pravidla dítě ještě nechápe, ale vy ano, a proto můžete dítě dobře a kvalitně připravit k budoucímu rozletu z rodičovského hnízda.

Buďte k dispozici

I když je vztekání ošklivé a nepříjemné, neodnímejte dětem svojí lásku. Samozřejmě, pokud se dotklo přímo vás (řeklo vám něco ošklivého nebo vás bouchlo, kouslo apod.), můžete se stáhnout. Dejte při tom najevo, že se vás jeho jednání dotklo, že vás to mrzí, a že teď máte bebíčko. V takovém případě je namístě i odejít nebo se alespoň otočit k dítěti zády, dokud se neomluví. Ve všech ostatních případech ale raději zůstaňte s dítětem. Vychovávejte, ale buďte dítěti emotivně k dispozici.

Smyslem tohoto období je duševně vyrůst. To je někdy i nádherně vidět, když před chvílí ještě uplakané a vztekající dítě objímáte, a k tomu mu vysvětlujete situaci ze svého pohledu. Dítě se leckdy hned zklidní a začne reagovat mnohem zraleji, než byste od něj v daném věku čekali. A není se co divit. Každý člověk přece snáz přijme pokárání, když při něm pocítí zároveň lásku a zájem.

Pokud jim naopak odejmete svojí lásku při každém selhání, vaše dítě to povede do ještě větší zmatenosti, než v jaké se nacházelo doposud. To je přivede buď do zahořklosti, takže dítě bude nezdravě zakřiknuté, nebo do mnohem větší vzdorovitosti – podle konkrétní povahy dítěte.

Postupné ovládání vzteku

Je velmi důležité si uvědomit, že vztek není sám o sobě špatný – má v životě svoje místo a svůj význam. Pokud by třeba někdo cizí dětem ubližoval, musí se vnitřně vzepřít a dát najevo, že si to nenechají líbit. Průbojné děti se také snáz vyhnou dětské šikaně, a nenechají si „štípat dříví na zádech“. Cílem výchovy v dětském vzdoru není potlačit vztek – to by z nich vyrostli nezdravě submisivní osobnosti, navíc pravděpodoboně se spoustou psychosomatických potíží. Výchova by měla spíše vést k ovládnutí vzteku, ke správnému nasměrování a k omezení jeho špatných projevů.

My rodiče také někdy děláme tu chybu, že po dětech chceme hned zcela dobré chování. Ale to je asi podobné, jako byste žádali po dítěti, aby umělo číst rovnou celá slova, když ho nikdo neučil písmenka. Spíš má smysl vést je k postupnému ovládání vzteku, krůček po krůčku. Za každé zvládnutí nové úrovně pak dítě chvalte a povzbuzujte k dalšímu duševnímu růstu.

Priority ve zvládání vzteku jsou následující:

1. Neubližovat druhým lidem – toto je nejdůležitější zásada, která by měla být dodržována bez diskuze a za všech okolností. Dítě to snáze pochopí, když je povedete k empatii. „Jak by se ti líbilo, kdyby tě někdo takhle kousnul?“ Samozřejmě je v takových případech vedeme i k omluvě.
Něco jiného je sebeobrana. Mezi vrstevníky dochází v tomto věku často k různému strkání, fackování, kousání, škrábání apod. To by vydalo na celý článek. Každopádně v tomto případě se dítě nějak bránit musí. Zároveň by se všechny zůčastněné strany měly vést k omluvě a empatii s tím, že na příště by se měli raději dohodnout než prát. Protože většinou mají na pranici podíl všichni zúčastnění.

2. Neničit předměty – k tomu je na místě stanovit pravidla. Např. „Pokud hodíš s tou hračkou, tak ti jí vezmu.“ Samozřejmě dítěti ani nekoupíme hned novou, pokud ve vzteku nějakou zničí. Pokud rozbijí potomci nějakou cizí věc, také musí následovat nějaký trest nebo omezení.

3. Nekřičet hystericky na druhé, neříkat ošklivá slova – pro děti je velké překvapení, že svůj vztek či rozhořčení mohou vyjádřit i obyčejnými slovy a bez zbytečného křiku. Leckdy se přes jejich vztekání ani nedozvíme, co se jim vlastně nelíbí. Když jim pomůžeme trošku se zklidnit, snáze spolu budeme komunikovat a možná se celý problém vyřeší. Klidnou rozmluvou také lépe pochopí sami sebe i svůj hněv, uvědomí si, co je vlastně trápí a jak by to mohli řešit. Naučí se tak logicky a konstruktivně myslet namísto prožívání destruktivních emocí bez užitku.
Co se vulgárních slov týká, existuje spousta pomůcek, jak je odnaučovat již v útlém věku. My používáme vyplivování do koše: „Teď jsi řekla slovo, které patří do koše. Pojď a vyplivni ho tam.“ Dítě ve třech letech už dobře chápe, že odpadky se k ničemu nehodí, jen smrdí. Zároveň se napodobením plivání zbaví „poskvrnění“ svědomí a můžou napříště začít s čistým listem. Ve školce zase učitelky posílají žáčky k umyvadlu, aby si vypláchli pusinku. Ať už pochopení dítěte pomůže cokoliv, říkat ošklivá slova se nemá – vyjádřit vztek se dá i mnohem správnějším způsobem.

4. Uvolnit bolest, hněv – musíte vést zároveň dítě k tomu, aby v sobě vztek nedusilo. Je naprosto v pořádku, když se dítě vypláče, vypovídá... Pokud potřebuje svůj vztek dát i do činů, pošlete ho vyvztekat se do matrace, do polštáře apod., kde jim nehrozí žádné zranění, ani sami nic nerozbijí. Pokud dítěti pomůže, když se vypovídá, buďte jim v tom k dispozici. Možná sami vše nedokážou popsat, tehdy jim můžete pomoct vhodnými otázkami. Např.: „Tebe trápí, že ti ta holčička sebrala ten míč, viď?“
Na druhou stranu, pokud dítě mlčí a k vašim pokusům se otáčí zády, tak je nechte být. Zřejmě si celou situaci potřebují prožít sami a o diskuzi o svých pocitech a prožitcích nestojí, nemá tedy cenu je k rozhovoru nutit. Až své nepříjemné emoce zdárně překonají, vrátí se sami do hry.

5. Snažit se dohodnout – když se dítě už dostatečně vyvztekalo nebo vypovídalo, možná nebude od věci pomoci jim situaci vyřešit. Pokud se vrátím k příběhu s holčičkou a ukradeným balónkem, třeba dítě po uklidnění dovedete i k dobré aktivní reakci. „Tak k ní jdi a zkus jí říct, že jí balónek ještě na chvilku půjčíš, ale pak ať ti to vrátí.“ Samozřejmě ne všechno děti zvládnou vyřešit sami, i v konfliktech je někdy na místě zasáhnout zvenčí.
Ve vztahu k vám se možná také dítě naučí místo vzteku se snažit dohodnout. Třeba po odmítnutí čokolády vám navrhne, že tedy uklidí hračky, abyste jim dali jednu řádku tabulky za odměnu. Leckdy jsou jejich návrhy i úsměvné. Záleží na vás, zda na dohodu přistoupíte, ať už zcela, nebo jen částečně (např. souhlasíte, ale dostane jen jeden čtvereček). Pokud to nevidíte za vhodné, můžete dohodu samozřejmě i odmítnout. Někdy dítě vaše NE přijme snáz, když je odůvodníte (Zkazily by se ti zoubky, kdybys jedl tolik čokolády), nebo upřesníte, za jakých okolností se můžou těšit na to, oč žádají (Zase až zítra po obědě, když budeš hezky papat).

Výkvět osobnosti

Období dětského vzdoru je opravdu náročné, pro vás i pro dítě. Ale pokud je společně zdárně překonáme, čeká nás sladká odměna. Našim potomkům se zvedne sebevědomí, naučí se prosazovat svá přání, aniž by „pošlapávalo“ druhé. Objeví vlastní vkus, styl, vyspěje jejich osobnost – dosud totiž hodně napodobovali, byli mnohem více v těsné symbióze s rodiči. Ano, bylo to hezké, být na sebe tak navázaní, ale každé období má svoje kouzlo a je jinak krásné. Namísto oplakávání toho, co nenávratně odešlo, se můžeme radovat z toho nového, co do našeho vztahu přišlo.

Během první puberty tedy zase odpadne další část „pupečníkové šňůry“, a dítě tak dostane prostor pro nový rozkvět osobnosti. Začne objevovat výhody zdravé asertivity, naučí se konstruktivnímu jednání a řešení problémů. Občas se mu podaří i v náročných situacích mluvit bez vzteku o svých přáních a potřebách, naučí se diskutovat, dohodnout se... Samozřejmě to vše jen v malých krůčkách, úměrně věku. Správnému jednání se bude učit celý život, ale vývoj těchto oblastí v období dětského vzdoru je hodně výrazný. A když si tím vším zdárně projdete, můžete se těšit na pubertu – to začne hezky všechno nanovo a v mnohem větším měřítku...

Ale o tom ještě nemůžu psát zasvěceně, protože puberta dětí nás teprve čeká. Období dětského vzdoru je, dalo by se říct, jenom krátkým tréninkem.  Takže jsme si vlastně dali takovou malou předpremiéru...