„Po léta jsem byla přesvědčena, že jsem jednala správně, když jsem posílala své dítě za trest do jeho pokoje. Teď čtu, že to byla chyba, a bolí mě to. Zlobím se na sebe a nenacházím pro sebe omluvu.“ Z tohoto vyznání je cítit smutek, přesvědčení, jako by bylo všechno ztraceno. Často poslouchám rodiče, kteří se tak jako tahle maminka hluboce trápí nad nějakou svou chybou.

Zděšení je o to větší, že chtěli pro své dítě to nejlepší! Když si někdy uvědomíme, že chyby nelze odvrátit, zdá se nám to jako potměšilost přírody: „Život musíme žít směrem vpřed, ale chyby poznáváme jen při pohledu zpět.“ Tak smysluplně popsal tento životní zákon světoznámý mystik Sören Kiergegaard. Zásadně to však zná každý: Chybami se člověk učí. Tak se staneme, tak říkajíc aniž bychom chtěli, viníky.

A ještě jedna potměšilost:

Rodiči se stávají relativně mladí lidé, kteří mají malé nebo téměř žádné zkušenosti s výchovou. Dnes je stále víc nezkušených rodičů, protože většinou vyrostli jako jedináčci nebo v rodině, kde je málo dětí. První výchovné zkušenosti získávají teprve s vlastním dítětem – tím nejvzácnějším, co existuje.

A všichni lidé kolem, vlastní matka, tchyně, tety, babička atd., sledují mladou matku, jak podle jejich názoru obdivuhodně – nebo také ne – zachází s tím malým. Takže mnohá žena se cítí těmito mnoha pohledy znejistělá. Samozřejmě toto působí i na její vlastní jistotu a sebehodnocení.

Přitom je docela přirozené, že mladí rodiče už na základě své nezkušenosti nutně dělají chyby, ačkoli by chtěli být dobrými rodiči. Zvlášť silně se to projeví u prvorozeného dítěte. Se špetkou humoru obyčejně při svých přednáškách říkám, že bych byla nyní, v osmdesáti letech, na základě dlouholetých zkušeností perfektní mladou maminkou. Tento malý vtip odměňuje publikum pokaždé velkým smíchem. Ano, je to absurdní, ale je to tak.

V mé knize Von der Liebe, die Halt gibt (Láska, která ti dá oporu) jsem jednu kapitolu nazvala Žádný strach před chybami. Stojím sice za vším, co jsem předtím nebo potom o užitečnosti chyb napsala, ale vlastně už tento titul byl sám o sobě chybou. Neboť trochu strachu před chybami musíme mít, abychom se mohli vůbec zamyslet nad tím, co je správné a co je špatné. Dokonce ani odvážný Reinhold Messner nevystoupil nikdy na nějakou osmitisícovku bez bázně a respektu před výzvou, která před ním byla: Malá dávka strachu vede k tomu, že si počínáme odpovědně. Můžeme tedy konstatovat, že k chybám patří vědomí nebezpečí a z toho plynoucí strach. A že jen bázliví lidé, kteří mají přehnaný strach, se raději zřeknou každé nové zkušenosti. Takoví lidé nejsou také například schopni odpoutat se od rodičů a osamostatnit se. Odvážný člověk se však odstrašit nedá. Když poznal chybu, napraví ji a zpracuje, dostane se ze situace s obnovenou životní silou – podobně jako Fénix povstane z popela – odváží se vzít na sebe nové riziko chyb. Bude si ovšem při tom počínat opatrněji.

Například horolezec nevyzkoušel dostatečně nejbližší krok a útes pod ním trochu povolí – rozezná ihned chybu a při dalším kroku bude skálu bedlivěji zkoušet. Nebo: Jestliže řidič nerespektoval pravidlo přednosti v jízdě a způsobil tím dopravní nehodu, je samozřejmě odpovědný za škodu, a dokonce musí snášet vlastní tělesné bolesti stejně jako výčitky svědomí nebo musí zaplatit pokutu. Potom bude dopravní pravidla dodržovat mnohem svědomitěji než předtím!

To lze přenést také na výchovu: Například rodiče přivírají oči nad tím, že syn hraje dlouhé hodiny počítačové hry, a rozeznají nebezpečí těchto her, poté co si přečtou v novinách o nějakém varovném případu. Když litují své lehkovážnosti a včas a podle pedagogických rad změní synovo využívání počítače, potom jako vychovatelé vyrostli.

Tím, že chyby poznáme a zpracujeme, je jejich působení prospěšné.

A tady budeme na správné cestě. Uzdravení se děje v tomto procesu. Tím se řídí všechny psychoterapeutické metody od Freuda až po současné psychoterapeuty. Už před Sigmundem Freudem se vědělo, že potlačení nezpracovaných zážitků je nebezpečné. Freud však toto poznání vědecky zpracoval a na jeho základě vytvořil psychoanalytickou metodu.

Ale už od novozákonních dob mají lidé možnost zpracovat chybu – poznat pochybení a požádat o smíření skrze zpověď. Ta se v katolické, ortodoxní a koptské církvi řadí jako svátost smíření ke svátostem uzdravování. Co je jejím smyslem? Na tuto otázku mi odpověděl v osobním rozhovoru kněz Leo Kuchar: „Není úkolem náboženství mluvit stále jenom o vině a hříchu. To by vyvolávalo chorobné pocity viny. Posláním náboženství je ukázat, že z viny a hříchu existuje východisko, a to skutečné smíření s Pánem Bohem a lidmi. Vědomí o vině neovládneme jeho potlačením, ale vědomým poznáním viny a vědomým zpracováním tím, že se od chyb distancujeme, a konečně tím, že mi Pán Bůh a bližní odpustí. Skutečným posláním je tedy osvobození. To je smysl zpovědi, svátosti smíření.“

Ve zkoumání svědomí, v tom, že poznáváme vlastní chyby a litujeme jich, v předsevzetí milovat právě tak sebe, i když chybujeme, jako toho druhého i přes jeho chybování, září mystické jádro nejvyššího principu lásky. Pramen pravdy, vzkříšení a věčného života.

Ukázka z knihy I rodiče by měli dělat chyby
 

I rodiče by měli dělat chyby

             Jiřina Prekopová

Známá psycholožka a rodinná terapeutka se už po několik desetiletí zabývá výchovnými problémy a rodinnou psychoterapií. V této knize shrnuje svou celoživotní praxi a poznání. Jeden z nedostatků moderní výchovy vidí v neschopnosti rodičů stanovit dětem pravidla a vést je k sebereflexi. Rodiče vychovaní generacemi svých přísných rodičů dnes často odmítají jakékoli tresty a pravidla a zároveň se při výchově dopouštějí mnoha chyb, které mohou negativně ovlivnit vývoj dětí. Rodiče však mají právo na to, aby chybovali. Zároveň by si ovšem měli chyby přiznat a vyvodit z nich správné důsledky. Kniha je psána pro rodiče a rodinné terapeuty.

                                                                                       Vydalo nakladatelství Portál

PhDr. Jiřina Prekopová

Pracovala jako dětská psycholožka na klinice ve Stuttgartu. Po léta se zabývá rodinnou psychoterapií, je průkopnicí vlastního terapeutického přístupu – terapie pevným objetím podle Prekopové. V Portálu vyšly její knihy Malý tyran, Když dítě nechce spát, Děti jsou hosté, kteří hledají cestu, Neklidné dítě, Prvorozené dítě, Pevné objetí.