rodinný život

My máme v ložnici dětskou postýlku (oddělenou od manželských; momentálně spíš na odkládání věcí, ke kterým se mrňous nemá moc dostávat, třeba vyprané nevyžehlené prádlo). Ale jedna moje kamarádka to taky měla jednu dobu tak, jak píšeš - vedle manž. postelí z každé strany postýlku. Ale u nás by to tak ani nešlo kvůli prostoru.

Mně to tedy moc nevadí, jak to teď máme vyřešené. Manžel dlouho odolával, ale opravdu se při těch kašlech a rýmách malého nevyspal. Ale mně to jako dočasné řešení vyhovuje. Spousta dalších známých to řešila třeba tak, že manžel spal s tím starším dítětem a manželka s tím mladším v pokoji.

Tak to jo. Pokud máte dostatečně velkou ložnici pro 4 osoby (my ne), pokud máte děti v pohodě "spavé" (my neměli, hlavně to druhé ne) a pokud manžel snese občasné probuzení (můj ne), pak toto je taky dobrá varianta

Osobně bych to takto nechtěla... Manžel byl nedávno nemocný, a tak spal tři noci v dětském pokoji, aby nám příliš nepředával bacily. Už první noc mi bylo smutno! Večer než jsem šla spát jsem za ním byla, abych se zeptala, jak mu je, a popřála mu dobrou noc a -- vůůbec se mi nechtělo od něj odcházet!!!

Mám ráda ten pocit, že spí hned vedle mě. Často usínáme tak, že se lehce držíme za ruce nebo spíš, že máme ruce těsně u sebe. Nechtěla bych to jinak!

A co se týká dětí, tak zatím obě spávají s námi v ložnici a cca do roku věku spávaly s námi v posteli. Pak se nenásilně přesunuly do postýlky, která byla (a je) přistavená bez bočnice hned vedle naší postele...

Děkuju za vaše názory.

Já si též myslím, že pro soudržnost rodiny je důležitější, aby se všichni vyspali, než to, zda usínají manželé v jedné posteli.

Tabi - díky za Tvůj názor z pohledu toho, kdo už má děti odrostlé

My máme ten stejný luxus jako zelená. Malý spinká celou noc. Ale já jsem ten, kdo si vezme malého k sobě do postele, když jdeme spát. Takže malý usne v postýlce a ráno se probouzí mezi námi. Spíme všichni tři v jedné posteli a nikdo se nemusí omezovat.Máme dost místa.

Dělám to dobrovlně, takže kdyby to moje dítě vyžadovalo, dělalo bych to tím spíš. Jak už bylo psáno, co je pár měsíců oproti celému životu?

A plně se ztotožňuji s názorem Korálkovky, že usínání či spaní dítěte je detail, který změní dosavadní nastavení manželů...

Myslím si, že ve spoustě rodin to je tak, že děti, ikdyž usnou ve své postýlce, v noci přicupitají k rodičům. Můj manžel často spával jinde, protože chodil do práce a taky trpěl nespavostí. Bylo pro něj lepší jít spát do pokoje sám a když holky pochodovaly z pokojíčku do ložnice, nerušilo jej to. Někdy měly rýmu, někdy zlý sen, někdy chtěly čurat a někdy jen tak potřebovaly  k nám do postele. A nijak nám to manželství nenbouralo. Když děti odrostly, samy přestaly v noci pochodovat. Pro mě je to normální...

Malému bude příští týden rok a spí s námi v ložnici. Má tam svou postýlku. Je  to bezvadný spáč - už od asi pátého týdne svého života prospí celou noc. Když se ráno vzbudí, přeneseme ho k nám do velké postele. Výjimečně si tam ještě chvíli zdřímne, ale spíš už nás pošťuchuje (tahá za vlasy, kouše, dloube do očí...).

Takže jsme problém s tím, kde bude taťulda spát, vlastně ani nemuseli řešit.

Obě moje švagrové to vyřešili stejně jako vy - tatínkové se přemístili do obýváku. A nemyslím si, že by to jejich vztah nějak narušilo.

To taky tak od začátku fungovalo. Aby se manžel vyspal, tak jsem spala s Bekynkou a on zvlášť. I když, on je introvert, tak mu to tolik nevadí. A já jsem to neřešila.

Později se holka naučila spát sama, pár měsíců jsme tedy spali s manželem u sebe, než se narodila Miuška. Ta pak hrozně špatně spala a pořád brečela, tak to by se nevyspal nikdo, spali jsme "separé" v ložnici. Manžel v obýváku a Bekynka v pokojíčku. Pak jí začaly noční běsy, tak se manžel přistěhoval k ní do pokojíčku. 
Když se potom Miuška naučila lépe v noci spát, přesunula jsem se i s ní do pokojíčku a manžel zpátky do ložnice. Od té doby spíme odděleně - já s dětmi, manžel v ložnici. Ale během léta to plánujeme změnit - holky se strašně odkopávají, tak jsem je v zimě dost často přikrývala. Stejně dostanou palandu, tak to bude asi takové přirozené.

A můj názor na věc? Myslím, že je to přirozenější a snažší, když maminka spí s dětmi (příp. s jedním nespavým dítětem) v jedné místnosti. Vždyť je to na pár měsíců, a manželé spolu budeme třeba 60 let. Co je oproti tomu trocha nepohodlí nebo upřednostnění dětí - i kdyby na dva roky? A nemyslím, že by nám to nějak vztahově uškodilo. Svým způsobem děti nabourají celkové dosavadní nastavení manželů, usínání zvlášť mi přijde jenom jako takový nepatrný detail, navíc dočasný.