Jak jsem začala hubnout

Byla jsem z toho vážně nešťastná. Po porodu obou holek šla sice kila dolů raz dva, ale během nočních „směn“ s Miuškou jsem byla tak zeslabená a hladová, že jsem prostě jíst musela. Stálo mě to spoustu zubních kazů a 16 kilo navíc. Ta doba je dávno pryč, Miuška prospí celou noc, a já konečně přestala přibírat.

Stále jsem se ale trápila otázkou, jak se dostat znovu na svou původní váhu? Vždycky jsem totiž (při vší skromnosti) vypadala docela sexy, zatímco teď se mi začaly rýsovat první vrásky, břicho mám vytahané a zjizvené a se svou postavou jsem se styděla nejen v plavkách, ale málem i v péřové bundě.
 

Mít ráda své tělo

Ze všeho nejdřív mě tedy čekala práce s mým vzbouřeným nitrem. Když se totiž podíváte do zrcadla, odkud na vás kouká docela cizí žena, není to pocit nic moc. A tak jsem se musela naučit mít se ráda i s mým „novým“ tělem. Stále jsem doufala, že se mi podaří jednou prolomit a postupně zhubnout, ale přece si do té doby nebudu ošklivit sama sebe! O studu při manželském sblížení nemluvě.

Ano, pořád nevypadám jako nejošklivější žena na světě. Ale byla jsem zvyklá na jiný vzhled, a tak byla moje váha opravdu velkou výzvou. Nakonec, s povzbuzením dalších maminek i svého manžela jsem to přece překonala. Nemluvě o Bekynce, která všem blízkým osobám opakuje, jak nás má ráda a jak jsme krásní!

A pokud ve mně přeci jen zbylo trošku nesmíření, našla jsem si v tom všem jednoduchý recept. Usmívám se na sebe do zrcadla, ale zásadně oblečená! Změnila jsem šatník, a ve spoustě oblečení vypadám mnohem hubenější, než jsem. Obzvlášť v jedněch nových džínách se prohlížím ráda – je to povzbudivé! Na své tělo už se nezlobím, ani v intimních chvilkách nepotřebuji mít šátek přes oči, abych neviděla. I když, už jsem zjistila, že matné světlo svíčky bývá opravdu milosrdnější než ostrá záře z lustru...
 

Sbírání rad a trochu drsný začátek

Na hladovění ani drastické diety se jednak při tom šrumci s dětmi necítím, a jednak v účinnost podobných šíleností nevěřím. Nějaký podpůrný výrobek na hubnutí by možná mohl pomoct, ale sám o sobě jistě zázraky nesvede. A tak jsem si tu a tam postěžovala mezi přáteli a občas se při té příležitosti dozvěděla nějakou tu radu nebo příběh ostatních.

Třeba takové sladkosti. Tu někdo navrhl mlsat jen ovoce nebo sušené ovoce. Docela dlouho mi to fungovalo. Jenže, to víte, čokoláda je čokoláda. Nebo někdo dokážete sníst jen dva čtverečky a nemyslet na další?

Rady ohledně nápojů se setkaly se stejným (ne)úspěchem. Kamarád prý začal hubnout od chvíle, kdy přestal sladit čaj. Metoda je to určitě dobrá. Jenže mně neslazený čaj prostě vůbec nechutná! Navíc slazeným čajem občas aspoň trošku zaženu hlad nebo mlsnou. Také mi sladký čaj dodává energii – pokaždé úplně cítím, jak se mi vlévá síla do žil (a teinem to není, totéž prožívám i při pití ovocného nebo bylinkového čaje). Ale abych se nevymlouvala – občas si dám čistou vodu (hlavně v létě) nebo míchaný džus s vodou.

Jídelníček jsem vždycky asi měla poměrně vyvážený – ovoce i zelenina mi moc chutná, ráda si dám i bohatou oblohu k obědu. Jogurty a jiné kysané výrobky bych také mohla jíst pořád. Oběd mám nejraději lehký, do žaludku tak akorát, žádná tučná a těžká jídla (samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo). Řekne mi někdo, co JÁ bych měla měnit?
 

A tak jsem se pořád trochu vymlouvala a trochu remcala na svůj 75 kg těžký osud, až ten zasáhl bez mého souhlasu. Začátkem léta jsme celá rodina chytli nějaký ošklivý virus napadající zažívací ústrojí. Když pominu drastický průběh u některých ostatních členů, já jsem si vlastně neměla na co stěžovat. Jeden den jsem nepozřela téměř nic (tekutiny nevyjímaje) a dalších pět dní jsem mohla jíst jen po velmi malých soustech. Bylo mi sice zle, ale zhubla jsem asi čtyři kila. Pravda, kilo a půl jsem nabrala zpátky jojo-efektem, ale s tím jsem počítala. Konečně, na hubnutí nejsou nejdůležitější kila, ale centimetry v pase – není-liž pravda? A já najednou po dvou letech začala vytahovat staré oblíbené oblečení, do kterého jsem se donedávna vešla! Byl to úžasný pocit! Navíc se mi za ten necelý týden hladovění dost smrsknul žaludek, takže jsem nebyla schopná najednou pozřít ani poloviční porci toho, co dřív.

Chytla jsem se přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré. Asi bych byla hloupá, kdybych nevyužila dané situace. Zařekla jsem se tedy, že si udržím scvrklý žaludek a aspoň nenaberu zpět shozená kila. A kdyby se mi k tomu podařilo ještě trošku zhubnout, ještě si budu tleskat!
 

Pití i ven

První rada, kterou jsem začala uplatňovat, bylo pití i pro mne. Nikdy jsem neměla potíže s pitným režimem přes den. Jedna věc mi ale vůbec nedošla. Že totiž cestou na hřiště přibalím do baťohu dvě lahve s nápoji pro dcery, ale na sebe přitom zapomínám. Potom buď šilhám cestou domů hlady, nebo slupnu na lavičce holkám svačinu. A přitom stačí tak málo – přidat ještě třetí lahev s mým oblíbeným slazeným čajem. Samozřejmě, já si můžu dovolit i netekoucí víčko, protože už se z ní umím napít i bez pobrindání.

Říká se, že hlad je převlečená žízeň. Toto úsloví někdy zneužívají obdivovatelé piva, ale opravdu si myslím, že původně měla ta věta trošku jiný význam. Mluvím o zbytečném hladu, který dostáváme až poté, co delší dobu ignorujeme volání těla po tekutinách. Když potom nosím čaj s sebou, v klidu si dám přiměřenou svačinku, a tak je všechno v pořádku. Už se mi nestává, že bych po návratu domů spěchala k ledničce či spíži a spásla, na co přijdu.

Nesladké svačinky

Všude se můžete dočíst, že ideální pro hubnutí je rozdělit jídla do několika menších porcí, než jíst jen pár jídel za den, za to vydatných. O tom netřeba polemizovat. Moje svačinky se ale odbývaly způsobem: mám hlad, co je tu hotového k snědku? Nakoukla jsem do skříně, kde se na mě usmály máslové sušenky. Ty jsem k radosti mých mlsných princezen naskládala do misky a nabídla k občerstvení všech. Asi to není zrovna nejzdravější přístup (navzdory tomu, že se jednalo o cereální sušenky), ale ještě v době největších stresů s dětmi byl aspoň omluvitelný. Jenže teď už mám času víc, a tento přežitek mi zůstal vlastně jen ze zvyku. Co kdybych si místo obvyklých sušenek namazala celozrnný chléb Lučinou, pokladla sýrem nebo šunkou a přikusovala zeleninou? Když jsem to udělala poprvé, moc jsem si pochutnala! Ne, že bych si nikdy nedala sušenku, ale snažím se jíst na hlad vydatnější jídla.

Mlsná = hlad

Minule popsaný způsob životosprávy měl v mém případě ještě příjemný vedlejší efekt. Najednou jsem s překvapením zjistila, že přes den jím méně sladkostí. Už jsem neměla potřebu štrachat v košíku s čokoládovými tyčinkami a mlsat. Jak k tomu došlo?

Dejme tomu, že třeba v deset dopoledne mě začala honit mlsná, ale obrovská! Dostala jsem neovladatelnou chuť na sladké. Koukla jsem se na hodinky. Není náhodou čas na svačinu? Vlastně ano, a já ještě dneska žádnou neměla. A tak jsem s překvapením zjistila, že moje „mlsná“ nebyla ničím jiným, než signálem mého těla, že má hlad. Když jsem tělo nakrmila, přestalo křičet. Dneska už si nedokážu představit, že bych slupla tabulku čokolády nebo bonboniéru na posezení. A přitom jsem takhle konzumovala sladkosti odmalička. Po svačině si s čistým svědomím dám občas jeden nebo dva čtverečky, a víc se do mě nevejde, ani kdybyste mě nutili. A někdy mě po jídle přejde chuť na sladké docela.

Cukry jen do pěti

Ještě jedno omezení jsem schopná bez potíží dodržet. Cokoliv sladkého jím nejpozději do čtyř hodin. No, někdy až do pěti. Ovšem pozor, do sladkého zahrnuji i ovocné jogurty, ovoce, müsli apod. Důvod je jasný – ve spánku (resp. v klidu) se lépe přibírá, proč tedy tělu dávat potřebný materiál k tloustnutí?

Někdy udělám malou výjimku. Pokud mám třeba neodolatelnou chuť na lehčí sladké jídlo (např. jmenované jogurty či ovoce), čas od času si odpolední svačinku dopřeju ve sladké příchuti. Nebo pokud máme před nákupem a lednička zeje prázdnotou, raději se najím sladkého jídla, než abych hladověla. Protože hlad je nepřítelem hubnutí. Ale v každém případě si podobné výjimky dovolím opravdu jen sporadicky.
 

Zrušení večerní žranice

Po čase se ukázalo, že i tento systém skýtá jednu výhodu navíc, se kterou jsem nepočítala. Nejvíc jsem se ládovala sladkostmi večer. Když děti usnou a my si s manželem jdeme povídat nebo číst, je atmosféra na mlsání jako stvořená. Já ale vím, že nesmím. Na druhou stranu výhled na sladké „hned zítra ráno“ není nijak daleko, takže to sebeovládání je snesitelné. Mám ozkoušené, že večer bych se opravdu přejedla sladkého. Zatímco zítra dopoledne na něj mít chuť nebudu, nebo mi zase stačí jen čtvereček.
 

Sportem ku zdraví

Tady stále pokulhávám za mým předsevzetím – samotnou mě cvičení nikdy nebavilo a na kurz bych si musela sjednat hlídání. Ale aspoň občas si zacvičím, zejména na to moje nešťastné břicho. A do budoucna se snad dostanu k pravidelnému plavání (pokud se mi podaří na tu dobu někam umístit mladší dceru). Myslím, že je to jediná oblast, kde trošku musím zabrat. Sice mám letos víc pohybu i díky vývoji našich dětí – zvládnou už s námi delší výlety, což se hned na jaře odrazilo na mé postavě velmi příznivě. Ale na zhubnutí je to pořád málo. No, aspoň mám inspiraci, kterým směrem na sobě ještě můžu zapracovat.
 

Co říct závěrem? Jsem na začátku cesty. Neočekávám od sebe zázraky. Stačí mi pozvolné hubnutí s rozumem, bez drastických diet. Ale funguje to, opravdu hubnu. A vidím, že s tímto nastavením to zvládnu bez potíží. Dokonce i já, která se rychle nadchnu, ale nemám povahu dotahovače. Takže vidím výsledky a mám ze sebe opravdu radost. Dokonce ani zrcadlu se nevyhýbám.

Jen z jedné věci mám strach – jak přežiju svůdnost sladkostí o vánočních svátcích?