Proč zrovna já?

Takhle hloupě jsem se ptala před několika lety sama sebe, když jsme s manželem marně pokoušeli štěstí a snažili se o početí bio potomka.
Antikoncepci jsem všeho všudy brala maximálně 3 roky. Hlavními důvody užívání byly bezbolestná menstruace a pravidelnost cyklu. Sice už 9 let trpím jako kůň, ale ta „hrozná“ pravidelnost stále trvá. A proč hrozná?

Než se naše rodina rozrostla o úžasného člena Mikuláška, byla jsem s příchodem každé menstruace naštvaná, proč mě nenechá aspoň den či dva doufat, že to vyšlo. Ne. Přesně na den, nejlépe o den či dva dříve, aby mě snad ani nenapadlo, že...

Po vysazení antikoncepce jsem každý měsíc měla pocit, že už jsem těhotná. Ha ha ha. Dlouho jsem nevydržela ty neúspěšné měsíce a myslím, že to snad nebyl ani rok, a už jsme podstoupili první IVF (in vitro fertilizace = umělé oplodnění). Tento první pokus, který jsem podstoupila bez jakéhokoliv vyšetření, skoro si troufám říct provedený na chodbě, byl v brněnském HELIOSu. Možná někteří znáte tu srdceryvnou reklamu z rádia, kde se směje miminko a ty bláboly o úspěšném umělém oplodnění. Znám bohužel několik párů, kteří se nechaly nachytat a samozřejmě dopadli stejně jako my.

Tento první neúspěšný pokus mě pořádně rozhodil a trvalo mi dlouho, než jsem se z něj otřepala a šla dál. V té době jsme neměli v okolí nikoho, kdo by řešil podobný problém jako my, a přístup na net jsme též neměli, tudíž jsme byli odkázaní pouze na informace, které nám podali ošetřující lékaři. Teď si říkám BOHUŽEL. Neboť kdybychom měli znalosti a informace co máme dnes, zachovali bychom se úplně jinak.

Nicméně čas rány zahojil a bylo třeba jednat dál. Na doporučení jsem se přeregistrovala k jinému ženskému lékaři, který byl první, jenž byl ochoten mi udělat veškerá vyšetření před dalším IVF. Když jsem k němu přišla a řekla, za jakých podmínek jsem podstoupila první IVF, řekl mi: „A co chcete ode mě, když jste byla v rukou takových kapacit? Myslíte si, že já Vám můžu nějak pomoci?“ Nejprve mě tímto zaskočil, ale vlastně měl pravdu. Já šla k vyhlášeným doktorům, od kterých by člověk očekával zázraky, ale ty se jaksi neděly. Druhá zpráva, kterou mě pan doktor dostal, ale zřejmě měl pravdu a tato věta mi v uších zní dodnes, byla: „Ženo, od teď do devíti měsíců budete těhotná, nebo dítě nebudete mít nikdy. Pokud se nestane zázrak.“ Tento lékař mě poslal opravdu na všemožná potřebná vyšetření, jejichž výsledek byl v můj prospěch. Vše bylo v pořádku. I na manžela pan doktor nezapomněl a nechal mu udělat potřebné vyšetření. Výsledek nebyl už tak uspokojivý jako u mě, nicméně 100% neplodnost se nepotvrdila. Po všech peripetiích jsme navštívili brněnské centrum UNICA a výsledek IVF byl opět negativní. Ale na rozdíl od prvního centra se nám lékaři opravdu věnovali s maximálním zájmem.

Tento nezdar jsem „rozdýchala“ již o něco snadněji, ale i dnes musím říct: „STAČILO“. Časem jsem dospěla k názoru, že když se dvěma relativně zdravým lidem nedaří početí dítěte, jak jim může pomoci IVF? Pokud má žena problém s otěhotněním, případně muž s oplodněním, tak možná význam má, ale pro nás zřejmě ne.

Dlouho jsme další kroky nepodnikali, krom nějakých návštěv u léčitele, užívání vitamínů, cvičení PILATES a metody paní Mojžíšové.

Dál jsme se věnovali sami sobě, našemu pejskovi a spíše úvahám o tom, že nám pořád něco chybí a nevíme jak si k tomu cíli dopomoci.

O adopci jsme s manželem přemýšleli původně každý sám ve své hlavě, ale nahlas jsme to dlouho neprobírali. Ale jakmile jsme tuto myšlenku vyslovili nahlas, bavili jsme se o ní často. Jen jsme neměli odvahu udělat tento vážný krok. A také jsme znali dvě rodiny, které měly vcelku smůlu a adopce nedopadla podle jejich představ, byť se dětem věnovali jak mohli. Navíc jsme tento krok neměli s kým rozebrat.

Ale protože jsem většinou já ten krk, který hýbe hlavou rodiny, zavolala jsem jeden den manželovi z práce: „Jde se do toho!“ A jakmile se pro něco rozhodnu, jdu do toho po hlavě. Ještě ten den jsme šli na úřad v naší městské části, kde nás paní ovšem slušně „odpálkovala“, že osvojení není v kompetenci úřadů městských částí, ale přímo Magistrátu města. Jelikož ten den bychom už další úřad nestihli, vyčkali jsme na další úřední den a hned jsme si to namířili na Magistrát. Tam už jsme uspěli. Velice milá pracovnice s námi sepsala první potřebné formuláře, dala nám několik dalších domů, a tímto sepsáním žádosti nám započala „čekačka“. Bylo to 30.6.2006.

Během dalších dvou dnů jsem přinesla na Magistrát  vyplněné formuláře, jak od nás, tak i od našich zaměstnavatelů a lékařů a Výpisy z rejstříku trestů.
Zhruba za tři měsíce nás přišla navštívit sociální pracovnice. Bylo to milé setkání. Myslím, že nejvíce ho ocenil náš pejsek Miky, neboť z připravených chlebíčků dostal od té milé paní šunku a jí zbyly téměř „suché“ veky. Naštěstí nám to nijak neublížilo na posudku a mohlo se vesele úřadovat dál.

Během podzimu jsme se setkali i s psycholožkou z Krajského úřadu. Navštívili jsme ji asi 4x nebo 5x, než jsme udělali potřebné psychotesty a dospělo se k závěru, že jsme vhodnými žadateli.

V průběhu prosince a ledna jsme absolvovali tzv. Přípravy, které nám opravdu daly hodně, a to nejen teoretickým výkladem, ale i kolektivními hrami, jimiž jsme poznávali samy sebe. Na závěr Příprav s námi byl sepsán posudek, který byl následně předán naší psycholožce. I na základě tohoto posudku jsme byli označeni za vhodné žadatele.

Jakmile jsme obdrželi písemné sdělení o vhodnosti, skončilo úřadování a začalo pro mě skoro ještě horší období, „čekání“. První dva roky mi nepřišly nijak dramatické a vlastně jsem ani nečekala, že by se stal zázrak a dítko nám dali dříve jak po třech letech čekání.

Psychicky nejtěžší čekací období pro mě začalo v době, kdy nám naši známí sdělili, že dostali chlapečka a v poradním sboru, který děti „uděluje“, byli třikrát. Bylo to v prosinci 2008. Nás nenapadlo nic rozumnějšího než po Novém roce zavolat naší psycholožce, jak se to u nás vyvíjí. Ta nám sdělila, že jsme již v listopadu byli ve sboru, ale bohužel jsme vybraní nebyli. Tato zpráva mě tak nabudila, že jsem každým dnem čekala na telefonát, který mi oznámí tu radostnou zprávu. Začala jsem na netu obhlížet různé potřeby pro miminka a občas jsem něco koupila. Byla jsem tím asi posedlá a manžel volal na Krajský úřad každý měsíc, vždy po skončení poradního sboru. Asi si říkáte, proč jste volali? Kdyby vám dítě udělili, zavolali by. To jsme věděli, ale nikdo vám nezavolá, že jste sice byli „na bedně“, ale bohužel... (To jsme si tak s manželem nazvali, jelikož vyberou k dítěti tři vhodné páry, které dostanou pořadové číslo a pokud první odmítne, volají druhému, atd.)

A my jsem alespoň chtěli vědět, zda se o nás jednalo. Byl to nervák. A byl to nervák celkem pětkrát. Až po šesté se na nás usmálo štěstí jménem Mikulášek.

Snad až pár měsíců před tím, než jsme se dozvěděli radostnou zprávu o Mikuláškovi, jsme opět pokoušeli štěstí přes lékaře pomocí IUI (inseminace). Není to nic drastického ani časově i zdravotně náročného, proto jsme si řekli „proč ne?“ Opět bez pozitivního výsledku.

No a teď už chápete, proč se mi nyní zdá tak strašně hloupá otázka „proč zrovna JÁ?“ Odpověď zní PROTOŽE. Protože všechno má svůj smysl. I to, že se vám v dané chvíli zdá situace neúnosná, nespravedlivá, neřešitelná, bolavá, má svůj smysl a význam. Možná by se nám nenarodilo zdravé dítě, možná by bylo zdravé, ale mělo by v budoucnu stejný problém, jako jsme s manželem řešili my, možná je to tím, že jsem člověk, který chce všechno hned a ne vždy si dosaženého cíle umí vážit. Proto cesta k tomuto cíly byla tak dlouhá a trnitá, abych nezapomněla, vážila si a byla vděčná. A to opravdu jsem! Ale to jsou všechno jen moje domněnky. Ale skutečnou pravdu ví jen Bůh.... Díky Bohu za to všechno dobré i zlé!

Ze současnosti:

Dne 6.5. jsme měli druhou návštěvu sociální pracovnice. Jelikož jsou povinni navštívit rodinu dvakrát v prvních šesti měsících od převzetí dítěte do péče, máme to za sebou. Mikulášek byl opět v dobrém rozpoložení a paní z něj byla unešená. Říkala, že je tak miloučký, že jí to nedá a musí si ho pochovat. Asi po půl hodině jsme se rozloučili a budeme se těšit na další setkání snad již u soudu.