Přípravy a psychotesty

Nedávno jsem mluvila se svojí známou, která také čeká na adopci, ale psychotesty i přípravy je teprve čekají. Řešily jsme spolu krmení kojenců a ona mi říká: „Však to nám všechno řeknou na přípravách, ne?“

Ne. Přípravy opravdu nejsou o tom, kdy a jaké množství mléka podat miminku, jaké koupit plenky či jaký druh kosmetiky používat na opruzený zadeček. Proto jsem si říkala, že bych mohla alespoň ve stručnosti popsat co se odehrává na Přípravách i na Psychotestech.

Přípravy

Když jsme je podstupovali před 3,5 lety, teprve se s tímto začínalo, údajně to dříve nebylo samozřejmostí. Ale za nás to již bylo povinné.

Poštou jsme obdrželi veškeré informace o místě a době konání Přípravy, o ubytování a stravování. Pobyt i stravu jsme si hradili sami. První Příprava byla jednodenní, poté násladovaly dvě dvoudenní. Celkem nás bylo okolo dvaceti lidí, tedy deset párů. Pouze jedna paní byla „sólo“. Ta žádala o dítě do pěstounské péče, neboť byla svobodná.

O manžela se na počátku pokoušely mdloby, když nás posadili do kruhu. Samozřejmě se každý musel představit a říct něco málo o své osobě. Mně to problémy nečiní, ale manžel tohle k smrti nesnáší. Připadal si jako na nějakém odvykacím kurzu. Nicméně představování přežil ve zdraví, brzo opadla tréma i stud a vzhledem k tomu, že jsme byli fajn kolektiv, proběhl celý „kurz“ v přátelském duchu.

Velice se mi líbilo, jak byla celá akce organizována. Byl daný okruh témat a jednotlivým tématům jsme se věnovali určitou dobu - dle obsáhlosti, dotazů a zájmu účastníků.

Dnes nedokážu říct, co mě bavilo nejvíce. Řekla bych, že (kromě dvou témat) se mi líbila všechna. Pro mě nezajímavé a nic neříkající bylo téma o dávkách a různých příspěvcích pro adoptivní rodiče a pěstouny. Nebavilo mě to proto, že to byly informace platné v daném roce, ale nikdo nemohl zaručit, že to tak bude i za další tři roky. Teď vím, že pro adoptivní rodiče se opravdu hodně změnilo. A druhé téma, které jsem hned vypouštěla druhým uchem ven, bylo o Romech. Ostatní témata jsem jen vítala.

Měli jsme přizvanou i pediatričku, se kterou jsme probírali zdravotní problémy, které se nejčastěji vyskytují u malých dětí. Navedla nás, jak se orientovat v lékařských zprávách, na co si máme dát pozor a co by nás mělo zajímat, když nám bude předložena zpráva o porodu dítěte. Dále také s jakým onemocněním lze dát dítě k osvojení, s jakým pouze do pěstounské péče a spoustu dalších informací. Opět jsme měli prostor na dotazy.

Dalším hostem byla pracovnice kojeneckého ústavu, která nám podrobně vysvětlila, jak to v kojeneckém ústavu chodí. Ještě cennější informace byla o tom, že ona sama je adoptovaná, a že její adoptivní rodiče jí tuto skutečnost popírali. Pravdu se dozvěděla sama z dokladů a velice jí mrzelo, že i když se na to rodičů zeptala, popřeli jí to. Povídání bylo zejména pro nás velkým přínosem a na jeho základě jsme přehodnotili naše rozhodnutí o adopci před dítětem nemluvit.

Také nás navštívil mladý muž, jehož rodiče byli natolik rozumní, že s ním o pěstounce hovořili a on sám nikdy neměl potřebu hledat svoje biologické rodiče.

Přizvány byly také sociální pracovnice a psycholog z Krajského úřadu a rodiče, kteří dostali do osvojení malou holčičku. V té době ji měli teprve pár měsíců. S nimi jsme probírali spíše tu praktickou část, jako je odchod na mateřskou ze zaměstnání téměř ze dne na den, jak se na příchod dítěte připravili během pár dnů, na který úřad se kterým dokladem zajít, aby vám dítě předali, atp.

Také jsme hráli různé hry, při nichž jsme poznávali sami sebe, svoje povahové vlastnosti, ať už kladné či záporné. Samozřejmě, že výsledky se pak objevily v našem hodnocení. Ještě v době, než jsem zjistila, že zřejmě bio potomky mít nebudu, chtěla jsem hodně dětí. Ale když jsme se rozhodli pro adopci, chtěla jsem jedno a dost. Z jedné zábavné hry jsem ovšem zjistila, že by to byl „chudák“, kterého bych asi zřejmě „láskou dusila“. Proto se budeme snažit, abychom měli děti alespoň dvě. Nebo si budu muset časem najít jinou „oběť“ a tu mateřskou lásku rozdělit. Jelikož jsem zatím přesvědčená, že bych chtěla druhé dítě zase osvojit a nikoliv přijmout do pěstounské péče, je u nás velmi malá šance, že se to podaří. Dětí je bohužel velice málo a žadatelů hodně. Pro nás by bylo zřejmě jediným možným řešením, že by Mikulášek měl dalšího sourozence, který by byl dán k adopci.
Na přípravách jsme se více spřátelili s dalšími třemi páry a s těmi se stýkáme dodnes. Je to vždycky milé setkání a nyní už to není jen o párech, ale o trio-setkáních. V jednom případě i kvarteto.

Psychotesty

Zní to trochu děsivě, ale v praxi tomu tak není. Na prvním setkání s psycholožkou jsme si pouze povídali o našich představách o adopci, o adoptovaných dětech, o požadavcích na dítě, atp.

Jedním z úkolů bylo napsat životopis, a poté jej s psycholožkou postupně probrat, prodiskutovat a poukázat na naše významné životní události (ať už příjemné či nepříjemné).

Doplňovali jsme rozepsané věty, malovali postavy, strom a odpovídali v testu na spoustu otázek. Myslím, že to bylo okolo 560 otázek. Také nám předkládala obrázky rukou, které vykonávaly různé činnosti. My jsme měli vyjmenovat co nejvíce činností, které by mohly jednotlivé ruce vykonávat.

Jednalo se o všeobecné testy, které dělala i kamarádka, když chtěla vykonávat dobrovolnou činnost na onkologickém oddělení. Jistě se tyto psychotesty nějak nazývají, ale to už si opravdu nepamatuji.

Přípravy i psychologické testy hodnotím kladně a pokud někoho z vás právě toto čeká, jděte do toho s elánem a chutí. Výsledek pak bude stát za to! Naši známou (kterou jsem zde již na začátku zmínila) jsem taky nabudila a opravdu z prvního dne Příprav přišla s obrovským nadšením. Už se těší na další setkání.

Ze současnosti 

Ve středu 12.5. měl manžel cestu okolo kojeňáku, odkud máme Mikuláška. Říkala jsem si, že bychom mohli spojit příjemné s užitečným a zastavit se v kojeňáku ukázat našeho drobečka, jak nám za těch pět měsíců pěkně vyrostl.

Musím říct, že jsme se tentokrát cítili mnohem lépe a byli jsme daleko klidnější, než před těmi několika měsíci. Hned za branou jsme potkali jednu ze sociálních pracovnic. Nakoukla do kočárku a řekla: „Jé, ten je náš.“ podívala jsem se na ni a řekla: „Ne ne, ten je NÁŠ!“ Obě jsme se tomu zasmály a šli jsme na příslušné oddělení mezi kojence. Přišly se podívat dvě sestry, které měly službu, a z malého se radovaly. Jeho nové jméno si velmi dobře pamatovaly, a to prý kvůli tomu, že jsme si jej brali okolo Mikuláše. Když nás jedna z pracovnic vyprovázela, všimla si, jak si Mikulášek důkladně prohlíží výtah. Prý je to základ pro snadné vzdělávání. Tím nás velmi potěšila. Před rozloučením jsme se ještě s malým vyfotili na „místě činu“, kde jsme se poprvé viděli všichni tři jako rodina.