Příběh Jany a Petra

Přišla mi sms od kamarádky: „Víš, že si Jana s Petrem budou brát dítě z děcáku? A ještě k tomu ne úplně ok! Se jim divím, když vědí, jak to může skončit!“ Jako adoptivní matka jsem zvyklá na lecjaké reakce okolí na zprávu, že někdo chce zcela dobrovolně přijmout do svého domova i srdce „cizí“ dítě. Ráda bych vám své kamarády Jana s Petrou představila.

   
Jak dlouho jste manželé? Kolik máte a jak staré děti?
Manželé jsme devět let, máme skoro pětiletou dceru a dvouletého syna.

Tradiční otázka – čí to byl nápad stát se pěstouny? Jednalo se o rozhodnutí „vrozené“ (myslím na to odmalička) nebo po vzoru známých pěstounských rodin nebo jste k němu dospěli tak nějak společně?
Když jsme na tuto otázku odpovídali v průběhu psychologického vyšetření, nepřišli jsme na to, kdo s touhle myšlenkou „přišel“. Už od počátku našeho vztahu jsme mluvili o možnosti přijmout do rodiny dítě. Postupem času se naše představa krystalizovala do konkrétní podoby, tedy už ne jestli se staneme náhradními rodiči, ale kdy se jimi staneme, jakému dítěti a v jaké formě náhradní rodinné péče (tj. jestli upřednostníme osvojení nebo pěstounskou péči).
Kdesi jsme četli, že pro pěstounství se člověk nerozhoduje, ale že k němu dozraje. Musíme s tím zcela souhlasit. Touha po přijatém dítěti byla v našich srdcích vždycky, samozřejmě nás ale při dozrávání ovlivnili i naši přátelé, kteří se stali náhradními rodiči.

Hraje nějakou roli ve vašem rozhodnutí fakt, že jste věřící (obligátní otázka a vysvětlení všech „bezvěrců“ – oni jsou ti věřící, proto se obětují)?
Vztah s Bohem naplňuje celý náš život, takže jistě ovlivnil i naše rozhodování přijmout do rodiny dítě. Mimo jiné můžeme z víry čerpat síly i lásku pro naše děti a tak bylo snazší se rozhodnout i pro tento krok. Abychom mohli dávat, musíme mít kde brát.

Jak dlouho trvalo od rozhodnutí „jdeme do toho“ až k vyzvednutí papírů z odboru sociální péče?
Na tuhle otázku umíme odpovědět jen velmi přibližně, naše „vyčkávací“ období bylo zhruba tři roky.

Je něco, co vás překvapilo v dosavadním prošetřování a vyšetřování? Bylo něčeho „až moc“ a něco vám tam chybělo?
Dosud nás příjemně překvapilo, že celé řízení „odsýpá“, každý další krok následoval vždy zhruba jednou za měsíc, nekoná se tedy zatím žádné dlouhé čekání. Psychologické posouzení bylo méně „hloubkové“, než jsme očekávali, necítili jsme se nijak vyslýcháni ani obnaženi. Mimochodem je zvláštní pocit vidět svou vlastní osobnost rozepsanou v tabulce. Narazili jsme zatím na úřadech jen na lidi, kterým zjevně jde o to, aby se našla rodina a dítě, kteří k sobě patří, kteří se k sobě hodí. Snad jediné negativum, které vnímáme, je nutnost častého opakování všech údajů. Důvodem je zřejmě zájem o ochranu osobních údajů rodiny. Díky tomu subjekt, který organizuje přípravu pro pěstouny, nedostává od krajského úřadu o rodině žádné údaje. Znovu jsme tedy opakovali vše, co jsme předtím vyplňovali do mnoha dotazníků.

Máte prozatím dost maličké děti. Jak je připravujete na to, že se chystá nový sourozenec?
Vyprávíme dětem, že o některé děti se jejich rodiče nemohou starat a tak jsme se rozhodli, že se o jedno z nich postaráme my. Vědí také, že kvůli tomu chodíme na úřady, starší dcera se už moc těší. Mluvíme i o tom, že dítě nemusí být zcela zdravé, že bude potřebovat naši větší péči, apod.

Jak jste oznámili rodině, že jste dospěli k rozhodnutí přijmout za své „cizí“ dítě? Jaké byly reakce?
Rodině jsme sdělili, že plánujeme další dítě, tentokrát však trošku „jinak“. Vzhledem k tomu, že jsme o našich úvahách v náznacích mluvili už dříve, nebyli nijak překvapení. S vděčností musíme říct, že naše rozhodnutí vzali zcela za své a na další dítě se těší. Petrova rodina už tradičně při každém narození dítěte dělá svíčkovou ze srnčího. Nedávno nám nadšeně sdělili, že srnčí pro případ příchodu našeho dalšího dítěte už je v mrazáku (úsměv).

A jak reagovalo okolí? (sama jsem ti některé reakce zprostředkovala – ale jistě jich bylo mnoho spontánních)
Předpokládali jsme, že se objeví také negativní reakce, zejména vzhledem k naší představě přijmout do svého života i romské dítě, a příliš jsme se ve svém odhadu nespletli. Obecně můžeme říct, že reakce lidí, kteří nás dobře znají, byly spíše pozitivní  s vyjádřením podpory. Ostatní známí a náhodní pozorovatelé reagovali různě – od obdivu (podle nás velmi předčasného), přes vyjádření pochybnosti („nezbláznili jste se?“) až po zcela odmítavé reakce lidí, kteří se nám naše rozhodnutí pokoušeli rozmluvit („Je to Vaše věc, ale.....“).

Biologické i tzv. náhradní rodičovství má jedno společné. Bývá naplněno radostmi i starostmi s těmi a o ty, které milujeme nejvíce – naše děti. Pravda, že to náhradní bývá často problematičtější v tom, že si děti s sebou přinášejí „kufry neznámého obsahu“, se kterými následně musíme „bojovat“. Přeji Janě a Petrovi do budoucna mnoho sil i štěstí.

Barbora Jungerová
Mediální pracovní skupina
Asociace náhradních rodin ČR

Pozn. redakce: všechny fotografie jsou pouze ilustrační