(Ne)obyčejný předvánoční čas III

Čtvrtek 10.12.2009
V ranních hodinách jsme jeli opět za chlapečkem. Naším chlapečkem. Tentokrát to nebylo jen mazlení, ale i rehabilitační cvičení. Mile mě překvapilo, že v kojeňáku cvičili 3x denně Vojtovu metodu. A to se všemi dětmi.

Malého jsem svlékla a rehabilitační sestra mi ukazovala a podrobně vysvětlovala cviky. Ukazovala mi, jak se má při jednotlivých cvicích tělíčko hýbat. Prcek při tom plakal a já samozřejmě s ním. Jak jinak. Nicméně nám to nebylo nic platné. Po cvičení jsem ho zase oblékla, nakrmila a chvilku jsme si ho s manželem užívali a chovali. Bohužel nás zase čekala spousta práce, proto jsme chvátali domů, ač neradi.

Odpoledne jsem se stavila v práci za kolegy z jiného oddělení, než na kterém jsem pracovala. Poseděli jsme spolu, popili a snědli dobroty, které jsem předešlý den připravila s kamarádkou. Posezení bylo velmi příjemné, ale povinností bylo mnoho, proto jsem se nezdržela dlouho a chvátala k domovu. Kolegové mě opět obdařili různými dárky pro syna a ještě nějakými taškami oblečení po svých ratolestech. 

A doma kolotoč pokračoval. Přijeli i rodiče, dovezli nám postýlku a proutěný koš. Takže jsme skládali, žehlili, povlékali a strojili. Ještě bylo třeba připravit lahve na mlíčko, dudlíky, vyprat oblečky, vyžehlit ...  

Přípravy vrcholily. Noc byla opět bezesná a probdělá. Bála jsem se a radovala stále víc. Pořád jsem koukala do prázdné, ale krásně připravené, postýlky a představovala si, jaké to asi bude, až v ní bude spokojeně oddychovat to malé stvoření.

Pátek 11.12.2009
A je to tady. Konečně jsme se dočkali toho osudného dne. Ovšem co čert nechtěl, vyrazily se mi dva opary na rtech. Za normálních okolností by mě to nechalo naprosto chladnou, jelikož to u mě není nic mimořádného, ale tentokrát mě to opravdu rozhodilo.

Malý byl dost nachlazený a ráno jsme měli volat do kojeňáku, zda je bez teplot a nepřitížilo se mu, abychom si ho mohli odvézt. Pokud by se zdravotní stav zhoršil, museli bychom nějaký den vyčkat. Měla jsem obavy, aby nám ho dali, když je opar velmi infekční. Ráno jsem jela do práce, rozloučila jsem se s kolegyněmi ze svého oddělení, dostala od nich velkou dárkovou tašku plnou užitečných věcí pro miminko a v osm hodin jsem volala do kojeňáku. Díky Bohu se malému nepřitížilo a dnes nám jej dají.           

Ještě nás ovšem čekalo trochu úřadování. Museli jsme jet s manželem k našemu praktickému lékaři, aby nám dal potvrzení, že jsme zdraví. S tímto dokladem hurá na Magistrát, kde jsme ho odevzdali a dostali Rozhodnutí o svěření do péče budoucích osvojitelů. Toto rozhodnutí nabývá účinnosti tentýž den, ovšem právní moci nabývá následující den, čímž pro nás bylo pondělí. Proto musel manžel jet v pondělí s tímto Rozhodnutím opět na Magistrát pro razítko. Tento doklad jsem využila ve zdravotní pojišťovně, při vyřizování porodného a určitě ho ještě využiji do doby, než nám soud malého „přiklepne“.

Po příjezdu do kojeňáku jsme ještě hovořili s lékařkou a obdrželi propouštěcí lékařskou zprávu. V ní byly mimo jiné i aktuální míry v den propuštění (tj. v sedmi týdnech) – 4 kg a 50 cm. Pak už nám donesli malého. Ještě jsme si zacvičili, nakrmili ho a pak už oblékli do „jeho domácího“ oblečení. Museli jsme ještě nahlásit jméno a adresu pediatra, ke kterému malého nahlásíme. Rozloučili jsme se s tetami a uháněli k domovu.

Chlapeček celou cestu domů prospinkal a já z něj nespustila oči. Konečně jsme byli doma. Na chodbě jsme jej v autosedačce položili na zem a náš pejsek ho přišel očichat. Troufnul si pouze k nožičkám, víc si nedovolil. Tak jsme kluky seznámili a myslím, že spolu dobře vychází.

Ten náš klouček byl zlatíčko už od počátku. Nakrmili jsme ho, přebalili a pak spinkal. I když někdy trpěl kolikou, neznáme neutichající pláč. Občas si zakňoural, ale to bylo všechno. Pouze jednou nám ukázal jaké má plíce, ale o tom zase až příště.

Mikuláška jsme dali do proutěného koše, uvařili si kafíčko a koukali na ten náš poklad.

Tím pro nás skončil jeden kolotoč a začínal druhý.