Naše Markétka je z domečku

Pryč jsou doby, kdy se adoptivní rodiče po příchodu miminka odstěhovali na druhý konec republiky jenom proto, aby „dobří lidé“ dítěti nepověděli o jeho původu. A samotnému dítěti mnohdy až do dospělosti tajili fakt, že je adoptované. Přestože se téma adopce již částečně vymanilo z roušky tabu, ještě stále se nejedná o téma snadné a konverzačně „lehce zvládnutelné“.

Sama jako adoptivní matka jsem v diskusi o adopci značně otevřená. Ale chápu, že ne každý adoptivní rodič je ochoten „jít s kůží na trh“.

Maminka Petra z Chrudimska si našla pár (desítek) minut a trpělivě odpovídala na všechny mé (snad ne nepříjemné) otázky. Pojďte se seznámit s příběhem, jak se máma s tátou a dceruškou (konečně) šťastně našli. 

Jak dlouho jste s manželem spolu a jaké byly počáteční plány – kolik dětí, kdy atd.?
V červnu budeme slavit sedmileté výročí svatby, té předcházelo několikaleté chození. „Vážná známost“ začala před nějakými 10 – 11 lety.

Plány byly krásné. Nejprve romantická svatba, po ní vlastní bydlení a postupně dvě děti.

A zpočátku to opravdu hezky všechno vycházelo – v červnu 2003 jsme se brali, v červenci stěhovali a v září jsem přestala užívat hormonální antikoncepci a očekávala, že co nejdříve otěhotním. Ale jak se časem ukázalo, naše cesta k dítěti je trošku delší než obligátních devět měsíců těhotenství.

Ač sama tuhle otázku nemám ráda, je zcela logické, že se lidé ptají „proč“? Proč jste se tedy rozhodli pro adopci?
Pro adopci jsme se rozhodli tehdy, když jsme zjistili, že spolu s manželem biologického potomka pravděpodobně nikdy mít nebudeme.

Nejprve jsme šli cestou většiny párů (i když znám i ty, kteří tuto etapu přeskočili) - návštěva kliniky asistované reprodukce a umělé oplodnění. Po druhém nevydařeném pokusu jsme podali žádost o adopci, zkusili ještě třetí a toto snažení ukončili. Asi se zase nabízí otázka PROČ. Proč jsme nepokračovali dále. Výsledek IVF je velmi nejistý, zklamání při neúspěchu jsem nesla obzvláště já velmi špatně, hormonální léčba poznamenala negativně můj zdravotní stav, o dost vysokých částkách ve formě doplatků ani nemluvě. Oproti tomuto mi přišel proces adopce podstatně jednodušší a hlavně ta jistota, že se vytouženého dítěte dočkáme, byla obrovským hnacím motorem.

Jak moc toto rozhodnutí ovlivnila skutečnost, že jsi sama pracovala v dětském domově?
Já si myslím, že fakt, že pracuji v dětském domově se školou, asi neměl na rozhodování, zda do adopce jít, žádný vliv. Určitě měl ale vliv na nastavení požadavků, kritérií, které se uvádějí do žádosti o náhradní rodinnou péči. Mám na mysli například vyloučení prokázaného alkoholismu v těhotenství, drogovou závislost atd.

Co na to říkal zaměstnavatel a jak se tvářili lidé, se kterými jste se v rámci procesu „prověřování“ setkali, když zjistili, že jsi vlastně z oboru?
Lenka - ředitelka našeho zařízení rozuměla důvodům, proč chceme adopci, ale samozřejmě mne i svým způsobem varovala, rozebírali jsme spolu možná rizika náhradní rodinné péče. Ve finále mne ale podpořila hezkým posudkem a samozřejmě ví i o další žádosti.

A ostatní lidé? Jednání většiny úředníků bylo vůči nám profesionální. Spíše než mé povolání byl určitým handicapem fakt, že jsem vysokoškolačka - prý hrozí riziko příliš vysokého kladení nároků na dítě. Obzvláště ve spojení s poloetnikem dítěte, které jsme preferovali.

Jediná negativní zkušenost byla s nejmenovanou sociální pracovnicí, když jsem se zajímala o hostitelskou péči ve zdravotnickém zařízení, do kterého jsem docházela jako dobrovolník, tenkrát pod záštitou Nadace Terezy Maxové, projekt se jmenoval „Otevřená náruč“ (mimochodem úžasná zkušenost). Ta reagovala velmi zvláštně – prý si mám brát děti z našeho domova a ne od nich. Asi nechápala rozdíl mezi dětským domovem se školou a dětským centrem, obzvláště ve věku dětí a jejich anamnéz. V našem zařízení jsou umístěny děti s výchovnými problémy, 2. stupeň ZŠ a ZŠ praktické.

Neměla jsi tendenci si „vybrat sama“?
Neměla. Právě díky tomu, že náš dětský domov není domovem klasickým, ale je určen dětem s etopedickými a psychopedickými problémy, naprosté minimum z nich je vhodných do náhradní rodinné péče. A hlavně jsem toužila po miminku, ne puberťákovi.

Bylo něco, co tě na celém procesu prověřování překvapilo? Přeci jenom máš o dost více informací než standardní žadatelé.
Dnes celý postup prověřování žadatelů o náhradní rodinnou péči shledávám jako nutný, nezbytný, ale mé názory na něj se utvářely v průběhu tohoto procesu a defakto se tak děje dodnes. Životem s adopčátkem, poznáváním dalších náhradních rodičů, jejich dětí, četbou odborné literatury apod. dochází k posunům mých postojů.

Vezmu-li proces postupně - mezi prvními kroky jsou rozhovory se sociálními pracovnicemi, jejich návštěva bytu žadatelů. Samotné mi to nebylo napoprvé zcela příjemné a určitě je velmi důležité, s jakými lidmi se setkáte. Ale tento krok je nezbytný.

Následuje psychologické prověřování žadatelů - písemné testy a pohovor. Nedovedu si představit, že by tomu tak nebylo. Psycholog by měl důkladně poznat žadatele, jejich motiv k přijetí dítěte, osobnostní charakteristiky. Opět musím přiznat, že jsem se samozřejmě bála, abychom „prošli“, největší obavy jsem měla z toho, aby nebyl na překážku fakt, že jsem se léčila s depresemi souvisejícími s neplodností. I přes tyto své strachy bych byla ráda, kdyby psychologické posouzení bylo pečlivější, psycholog strávil se žadateli více času, účastnil se všech sezení během přípravy, sledoval reakce žadatelů, jejich názory na probíraná témata apod. Ač jsem si vědoma faktu, že obzvláště pěstounů je velký nedostatek, nemyslím si, že schválení každého žadatele (až na naprosté výjimky) je šťastné řešení.

Poslední fází je příprava budoucích náhradních rodičů. Nesouhlasím s názory typu „vychoval jsem vlastní dítě, vychovám i přijaté“ (ač na počátku procesu jsem si i já, z neznalosti obsahu přípravy, říkala, že přebalit a nakrmit dítě zvládnu i bez ní, zkušenosti s dětmi mám i díky svému zaměstnání – což bylo z mého pohledu dnes velmi naivní) . Naopak si občas říkám, že by přípravy měly být důkladnější, mělo by zde zaznít více zkušenosti náhradních rodičů (čemuž se snažíme napomoci tím, že jsme přijali pozvání Pardubického kraje a na přípravy budoucích osvojitelů jezdíme s manželem povídat o našich zkušenostech), lidí pracujících s náhradním rodinami. Více by se měli potencionální náhradní rodiče dozvědět o psychické deprivaci, jejích projevech, překonávání a dalších oblastech psychologie a speciální pedagogiky.

Důležitý je samozřejmě i zájem náhradních rodičů o sebevzdělávání v těchto oblastech.

Jediné, co jsem na celém procesu nepochopila, je funkce posudkového lékaře. Nechápu, proč naprosto cizí doktor, bez toho, aniž by mne viděl, hovořil se mnou, má právo mluvit do toho, zda jsem či nejsem schopna náhradního rodičovství. Jako průkazné bych brala vyjádření obvodního lékaře, příp. specialistů, u kterých se žadatel léčí.

Barbora Jungerová
Mediální pracovní skupina
Asociace náhradní rodin ČR

Pokračování příště ...