Je to definitivní!!!

Opět se blíží vánoční čas a my jej zas prožíváme neobyčejně. Dne 11. 11. jsme s manželem stanuli před soudem a konečně vyslechli náš dlouze očekávaný definitivní verdikt! Ve zkratce zněl: „Miška“ a Miroslav se stávají náhradními rodiči nezletilého Mikuláše, budou zapsáni v rodném listu na místo dosavadních rodičů a přebírají veškerá rodičovská práva a povinnosti.

Vůči všem rodinným příslušníkům se stává Mikuláš „vlastní“ (tzn. žádné nevlastní babička, nevlastní otec, nevlastní bratranci, atp.) a toto rozhodnutí je konečné, neměnné!!!

Na soud jsme čekali od poloviny letošního dubna. Jelikož malému v té době nebyl ještě rok, nemohli jsme žádat o osvojení druhého stupně (nezrušitelné), proto jsme podali neutrální žádost. Do jednoho roku věku dítěte může být rozhodnuto pouze o prvním stupni osvojení (zrušitelném). Z toho důvodu se domnívám, že se soudy rozhodnutí tak trochu vyhýbají a čekají, až dítě dovrší jeden rok, aby nemusela probíhat dvě stání.

Nám přišlo předvolání před Mikuláškovými narozeninami - někdy počátkem října. K soudu jsme museli přinést rodné listy (naše i malého), oddací list a aktuální lékařskou zprávu od pediatra. Pár dní po doručení předvolání nás navštívila sociální pracovnice (tenkrát naposled). Přišla se podívat na malého jak prospívá a ptala se, jak se nám daří. Nejdůležitější však bylo, že přinesla sepsaný nový Protokol, ve kterém jsme žádali o druhý stupeň osvojení. U soudu by se totiž mohlo stát, že by neutrální Protokol mohli považovat za žádost o osvojení prvního stupně a bylo by nařízeno další stání. Tomu jsme se chtěli vyhnout. Nový Protokol jsem k soudu zaslala pár dní poté, co malý dovršil jeden rok.

K soudu jsme se s manželem těšili, ale zároveň jsme byli i nervózní. Setkali jsme se tam také s „naší“ sociální pracovnicí, která zastupovala malého. Na mé i manželově nervozitě nepřidal ani pán přešlapující před soudní síní. Už nás napadaly ty nejhorší myšlenky, ale nakonec se ukázalo, že pouze čekal, až skončí stání před námi. Sociální pracovnice nás uklidňovala, že ona souhlas dá, takže z její strany komplikace čekat nemáme. Ale i tak... už jen ten pocit, že jde člověk k „soudu“.

Hned na počátku nám paní soudkyně sdělila, že nový Protokol byl zaslán na soud pozdě a tudíž jej nebylo možné zapracovat do Usnesení, které jsme měli já manžel a sociální pracovnice před sebou.

(Podle zákona jsme měli nový Protokol zaslat naší sociální pracovnici. Ta ho za nás sice vypracovala, ale na Protokolu byli jsme byli podepsaní jen my – žadatelé. Soud tudíž považuje za nutné o tomto kroku informovat sociální pracovnici.)

Polil mě studený pot, protože jsem čekala, že se stání odročuje. Ale nebylo tomu tak. Paní soudkyni naštěstí stačilo prohlášení sociální pracovnice, že netrvá na písemném doručení nového Protokolu a že je o něm v plném rozsahu informovaná. Stání se pak odvíjelo podle obsahu Protokolu nového.

Spadl nám kámen ze srdce. Paní soudkyně pročítala rodné listy, posudky ze zaměstnání, potvrzení o výdělcích, posudek od sociální pracovnice, lékařské zprávy a ještě dalších pár dokumentů, které byly součástí našeho „objemného“ spisu. Abych zmírnila svoji nervozitu, pozorovala jsem paní soudkyni - měla dokonale sladěné doplňky s oblečením.

Soudkyně se nás občas zeptala, zda s uvedeným souhlasíme, poté mě vyzvala k výpovědi. Položila mi spousty otázek najednou a já si připadala jak u maturity. Ne že bych neznala odpovědi, ale dělalo mi problém zapamatovat si všechny otázky. Hlavně jsem v té rychlosti nemohla dát dohromady plynulou odpověď. Trochu jsem plácala páté přes deváté, ale zřejmě se soudkyně dozvěděla vše, co potřebovala. Nadiktovala informace zapisovatelce a já si mohla jít sednout. Manžel dostal jen jednu otázku, a to zda souhlasí s tím, co jsem řekla já. Měl to o něco jednodušší. Poté nás vykázala ze soudní síně a čekali jsme na rozhodnutí.

Asi po pěti či deseti minutách nás zavolala nazpět a my si vestoje vyslechli tolik očekávaný verdikt. Zase se mi draly slzy do očí (a když to píšu, tak se mi derou zase). Koukala jsem do stropu, jako bych Ho tam chtěla vidět a poděkovat Mu!

Před odchodem jsme podepsali protokol, že se vzdáváme možnosti odvolání a jakmile nám příjde poštou Rozhodnutí, musíme si přijít na soud pro razítko o nabytí právní moci. Pak začne obíhání matriky, pojišťovny, lékařů ... Ale o tom zase až později... Před soudem jsme se rozloučili s „naší“ sociální pracovnicí a poděkovali jí za dosavadní spolupráci.

Ze současnosti:

Mikulášek oslavil v říjnu svoje první narozeniny a o 14 dní později (přesně 1.11.) udělal svoje první samostatné krůčky. Dnes už ťapká vcelku dobře. Někdy má sice trochu slabé chvilky, kdy po dvou, třech krůčcích upadne na zadeček, ale jinak pro něj není problém přejít přes celý pokoj.

Zoubků už má šest, sbaští všechno, co mu mamka uvaří, jen v noci se někdy probudí, což dříve nedělával. Ale stačí mu trocha mléka a zase spinká.

Má rád knížky, balón a samozřejmě vše, co není vhodné pro děti. Rád telefonuje, zlobí našeho pejska, bere mu granule, „uklízí“ ve spíži či kuchyňské lince. No a také se začíná pěkně vztekat. Ale to asi znají všechny maminky.

Když jsme odjížděli s manželem k soudu, přijela Mikuláška hlídat babička. Ukázala mu, jak má mamince poslat pusinku. A Mikulášek ji napodobil. Bylo to moc krásné!