Člověk míní, osud mění…

Znám ji mnoho let a přesto je pro mě velkou neznámou. Poznaly jsme se kdysi dávno při jedné dovolené pro náhradní rodiny. Již nějakou dobu jsme si psaly maily a když jsem zjistila, že naše dovolená se uskuteční pár kilometrů od jejího bydliště, domluvily jsme se na návštěvě.

Původní návrat z návštěvy „jen na jedno kafe“ se protáhl do pozdních nočních hodin… Ráda bych vám představila svoji kamarádku Romanu a její rodinu.

Kdy ses o tématu náhradní rodinné péče dozvěděla poprvé?

Asi to bylo někdy kolem mých 8 let, kdy se tak nějak profláklo, že jedna z našich kamarádek je adoptovaná, a my strašně záviděli, že ji si rodiče vybrali, kdežto my ostatní se jen trapně narodili.

Tvůj nejstarší syn je biologický. Proč ses potom tedy s partnerem rozhodla pro náhradní rodinnou péči?

Syn chodil do kojeňáku do jeslí a jedno z dětí nás chytilo za srdce natolik, že jsme začali hledat způsob, jak by se mohlo stát naším synem. To dítě šlo nakonec do rodiny jiné, ale i tak jsme zůstali u rozhodnutí přijmout dítě z DD.

Nebyl při podávání žádosti (zásadní) problém v tom, že nejste s partnerem manželé?

Víš, že ani ne? Žádost jsme vypsali oba, psychotesty i přípravu absolvovali společně. V rámci posuzování se nás ptali, proč nejsme manželé a spokojili se s odpovědí, že jsme spolu, protože chceme my sami, ne proto, že na to máme papír.

Co na to rodina? Byli součástí rozhodování nebo jste je postavili před hotovou věc?

Naši sourozenci věděli co chystáme, protože jsme v době schvalování (asi 10x během 3 měsíců) potřebovali pohlídat syna. Moji rodiče se to dozvěděli asi 3 dny před tím, než jsme si jeli pro syna do kojeňáku, a partnerovým rodičům jsme ho rovnou dovezli domů.

Zrovna nadšení nebyli ani jedni, brali to, jako že si zbytečně komplikujeme život, a měli jsme si pořídit svoje. Reagovali asi jako většina prarodičů ve velkém okruhu našich přátel s přijatými dětmi.

Jak dnes, po tolika letech, vzpomínáš na příchod prvního přijatého syna?

Asi nikdy nezapomenu na to, jak nám malého dovedli ukázat. Byl strašně malý, drobný, střapatý a boty měl snad o 3 čísla větší (navíc obě levé!) Po příchodu domů to byla docela divočina, Marek velmi intenzivně testoval hranice, byl hyperaktivní a strašně se vztekal. Starší syn z něj byl docela ve stresu. Slibovali jsme mu malého brášku a on přišel malý velký uragán! Časem se to zklidnilo a teď už vzpomínáme jen na ty dobré a veselé situace.

Vzhledem k tomu, že se v počtech tvých dětí již sama ztrácím, poprosím tě o souhrn jejich (prozatím?) konečného počtu a popsání, jak k vám postupně přicházely.

První přišel v roce 2003 Mareček, bylo mu dva a čtvrt roku. Po nějakém čase, v podstatě povzbuzeni úspěchem (malý byl fakt hodně šikovný), jsme si podali žádost o další dítě a v roce 2005 přišel Petr.

Petříka jsme si brali jako dítě s těžkou sluchovou vadou, což nám nepřišlo jako problém, protože přímo v našem městě je speciální škola pro děti s vadami sluchu. Péťa byl hodně opožděný, ve svých 4,5 letech vůbec nemluvil, špatně chodil, zjistili jsme, že ani neumí kousat.

Po více než roce intenzivní práce, rehabilitací a sérii vyšetření byla vada sluchu vyloučena a diagnostikována těžká mentální retardace v souvislosti s fetálním alkoholovým syndromem, který nám domov tak trošku zamlčel.

Doma byli 3 kluci a partner, tak jsem si říkala, že by to chtělo holku, která by do „drsného klučičího světa“ vnesla trochu jemnosti. V roce 2007 přišla tříletá Kačenka s pětiletým bráškou Lukášem. Za půl roku jsme se dověděli, že se jim narodila sestra a zvažovali pro a proti. Ve finále rozhodlo, že by Kačka měla mít sestru a podali přímo návrh k soudu. Míša přišla týden před svými prvními narozeninami v listopadu roku 2008.

Uff, pro běžného člověka to vidím jako „slušný frmol“. Jak vypadá „běžný“ den ve vaší rodině?

Celkem v pohodě. V 6.40 vstávám zároveň s dětmi, rychlovka obléct, nachystat snídani. V době, kdy dětí jí, dodělám svačiny a obleču mrňouse.

V 7.15 začínám vyhánět děti směrem do školy (klukům tady škola začíná 7.40), Péťu vozím do školy a Kačku do školky do města asi 6 km.

Pak se vrátíme zpět domů a v klidu s malou posnídáme. Během dopoledne si pohrajeme, něco uklidíme, uděláme oběd a končí pohoda. Kluci přijdou ze školy, dělají se úkoly a připraví se na druhý den. Všichni tři se prozatím učí velmi dobře, takže nám to zabere tak nejvýše 2 hodiny. Největší problém byl dobře naplánovat odpolední aktivity a rozvézt děti do dvou různých měst v několika časech. Máme různě načasovaných osm tenisových tréninků ve dvou městech, dvě angličtiny ve městě a dvoje tanečky. Téměř všude na děti čekám, protože než bych dojela domů, tak by byl čas jet zase pro ně. Někdy mám ale pocit, že na křižovatkách potkávám sama sebe.

Partner vyzvedává Péťu a Kačku cestou z práce, hlídá zbytek dětí a snaží se chvílemi dělat něco kolem domu. Kolem 18 hodin se navečeříme, a když se daří, děti jsou před osmou v pelíšku a do devíti chodí čůrat, kakat a pít.

Kolik pečiva například musíš pro takovou bandu denně kupovat? A kolikrát týdně/denně musíš prát?

Tahle otázka mě vždycky pobaví. Každý čeká kamiony a my přitom kupujeme asi 20 rohlíků a jeden chlebík. Děti jsou ještě malé (nejstarší bude mít 10 let), takže každý sní tak jeden, někdy 2 rohlíky. Zeptej se mě za 5 let, to bude zajímavější.

S praním je to stejné, děti mají fakt hodně oblečení, takže peru jednou za týden 3-4 pračky. Jo, akorát ponožky a spoďáry jsou šílené. Před dvěma lety jsem se při věšení asi stopadesátéosmé ponožky namíchla a sedla k internetu a na fleku si koupila sušičku. Od té doby chrochtám blahem.

Jak se vlastně všichni přepravujete? Máte doma autobus?

Už ne, oba autobusy jsme už prodali! Ale i tak celkem jednoduše. Už v době, kdy jsme měli jen 3 děti, jsme si koupili sedmimístnou Kiu Carnival. Po příchodu Míši jsme se nevlezli, tak jsme začali hledat auto větší a před Vánocemi jsme si koupili devítimístné auto. Mimochodem Carnivala jsme si ještě nechali…, co kdyby ještě byl užitečný!

Jak se daří takovou velkou rodinu „stmelovat“? Přeci jenom dětí je hodně, čímž vzniká i prostor pro hodně vzájemných sporů a třenic.

Děti přišly docela malé, takže si na sebe zvykly celkem bez problémů. Spory mezi sebou samozřejmě mají, jako každí jiní sourozenci. Zjistila jsem, že když jejich spory nepískám, tak se vzájemně domluví snáz, než když jsem měla snahu je korigovat. Jen dětem občas připomínám, aby se měly rády, pomáhaly si a braly na sebe ohled. Uvidíme, co přinese čas, zatím to jde.

Jste na děti s partnerem úplně sami, nebo vám někdo pomáhá – rodina, pomocnice, asistentka?

Fungujeme víceméně samostatně, já jsem nyní s dětmi doma, partner pracuje. Když je ale potřeba, tak babička hlídá a dědeček doveze kluky na trénink. Ač rodiče původně nebyli moc nadšeni myšlenkou přijmout cizí děti, nyní jsou velmi obětaví a mají se vzájemně moc rádi. Hodně času u nás tráví i můj synovec, kterému je mu 16 let, a ten je také ochoten trávit určitý čas s dětmi sám. Kluci ho mají moc rádi a holčičky ještě víc.

V letech 2005 - 2007 jsme měli paní na hlídání. Bylo to v době, když přišel Petřík, a my s ním chodili na logopedii, hipoterapii, rehabilitace a jezdili po doktorech (měl asi 6 odborných lékařů). To pak hlídávala Víťu s Markem. Potom jsme se odstěhovali z města na vesnici a ona už nechtěla dojíždět dál. Kluci ale mezitím povyrostli, začali chodit do školy, družiny, a tak nějak i ta potřeba odpadla. Aktuálně ale řeším paní na úklid.

Byla takhle velká rodina vždycky tvůj sen, nebo to tak nějak ten život či osud přinesl?

Ne, sen to teda nebyl. Kdyby mi někdo ještě v roce 2003 řekl, že budu mít doma tolik dětí, tak ho nejspíš pošlu do háje. Rozhodně jsme to neplánovali, spíš to tak zařídil osud, ale nelituji toho. Před Markovým příchodem jsem podnikala v cestovním ruchu, většinu času zabrala práce. I syna, coby mimčo, jsem si brala do kanceláře. Až s Markem jsem šla na rodičovskou „dovču“ a plánovala, že se za dva tři roky vrátím k práci. Nakonec je to jinak. Zásadní změna nastala v souvislosti s Petříkovou diagnózou. Postupně začalo být jasné, že se ke svému podnikání asi nebudu moci vrátit, takže jsem se nějak přeprogramovala a věnuji se dětem.

Co bys poradila rodičům, kteří se zhlédli v tvé početné rodině?

Nevím, co bych měla radit. Mít velkou rodinu je docela fajn, nikdy nejste doma sám, málokdy se nudíte, ale na druhou stranu nikdy nejste doma sám a málokdy se můžete nudit!

A to je asi to, co sedí. S Romčou (ani její rodinou) se rozhodně nudit ani nestihnete! Nejsem osobně zastánce velkých pěstounských rodin, ale na příkladu Romany a její rodiny je zřejmé, že výjimka potvrzuje pravidlo! 

Barbora Jungerová
Mediální pracovní skupina
Asociace náhradní rodin ČR