Vzpomínka u borůvčí

Byl podmračený, chladný a větrný den a my se vydali na další z našich víkendových rodinných výletů – tentokrát do lesa. Navlékli jsme se do bund, aby nám nebyla zima, a užívali jsme si radosti bez ohledu na počasí. Miuška házela s potěšením šišky z kopce a sledovala, jak se kutálí dolů. Nebo s námi hrála mezi stromy na schovávanou. A vůbec nejvíc ji bavila šišková válka! Zapojili jsme se také a hráli všichni proti všem, vždyť „munice“ bylo všude dost.

Zanedlouho jsme dorazili ze zdola ke skalnatému svahu, a protože jsme byli zvědaví, co je nad ním, tak jsme se společně vyšplhali nahoru. Ocitli jsme se tak na nepříliš upraveném terénu, zato se spoustou vzrostlého borůvčí. Lány tohoto keříčku jsme míjeli i dole v lese, ale jeho ovoce bylo ve stínu stromů ještě nezralé a trpké. Tady ovšem, vystaveni slunečním paprskům, byly plody již tmavě modré až černé a sladké jako med. S chutí jsme se pustili do jejich konzumace a brzy jsme i my pocítili sílu sluníčka. Hřálo nás do zad tak, že jsme si pomalu začali svlékat vršky. Jen vítr nás odradil, abychom to s tím odstrojováním moc nepřeháněli.

Po chvíli siesty u darů lesa jsem se zvedla a rozhlédla se kolem sebe. Teprve teď jsem si všimla, že mezi borůvčím rostou i vysoká rozkvetlá stébla trávy a kymácejí se ve větru. Najednou mi bylo nevýslovně smutno. Podobnou scenérii už jsem přece někde viděla, ale kde? A proč mě ten pohled tak bolí na duši? Nejdřív mi přišla na mysl babička, která mi zemřela asi před dvěma týdny. Smutek mi zalil nitro a pomalu mi dochází, že má zasutá vzpomínka také souvisí s odchodem někoho na věčnost – ale koho?

V tom jsem to uviděla před sebou, jako by se ta událost odehrála teprve před pár dny a ne lety. Jeli jsme tehdy s manželem na dovolenou na Šumavu, kam mě doktor pustil jen se slibem, že se budu šetřit. Krátce před tím jsme totiž přišli o naše první vytoužené a milované děťátko. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem tehdy přestat na to myslet. Denně jsme procházeli horské louky, na kterých se kymácela kvetoucí tráva ve větru – stejně jako dnes. Dívala jsem se na tu krajinu, palčivě vnímala prázdnou náruč a mé srdce krvácelo. Zoufale se mi stýskalo po té duši v malém tělíčku, které se nedožilo ani svého narození...

Náhle mě zasáhlo hluboké a dojemné poznání. Moje babička už se poznala s naším prvním dítětem. Přišlo to jako pohlazení. Už dávno se netrápím pro naše nenarozené děťátko, ale teď po létech mě znovu napadá spousta zvědavých otázek. Jaké asi je? Byla by to holčička nebo chlapeček? Co mi bude jednou povídat? Vím, že odpovědi budu znát až jednou... Pro mojí babičku už nic z toho není tajemstvím. Je tam spolu s nenarozeným vnoučátkem, možná si hrají nebo povídají, už se setkali...

Vítr mi dál čechrá vlasy, a spolu s ním mi odplul z duše další kousek mého stesku. Usmívám se a trhám další borůvky. Kolem mě jsou mí nejblížší, a já cítím vděčnost Bohu za každou chvíli, kterou spolu můžeme prožívat.

Po svačince se zvedáme k odchodu, abychom se dostali na oběd domů – za chvíli bude totiž čas nakrmit naše pozemská těla. Kráčím zlehka a radostně, tak trochu i dojatě. Paseku necháváme za zády. Jen vítr se tu dál prohání, hraje své šumivé blues v korunách stromů a rozkvetlá tráva tančí do rytmu svůj tichý balet...