V nouzi poznáš přítele

Asi se shodneme na tom, že přátelství je potřebné a potěšující v každém období našeho života. Jsou ale chvíle, kdy pro nás přátelé znamenají mnohem víc, kdy je opravdu potřebujeme jako sůl. A to je tehdy, když jsme na dně. Když se nám nedaří. Když se život pořádně zamotá.

V trápení se změní obvykle mnoho věcí. Přehodnotíme celý pohled na život, změní se naše priority, jinak nahlížíme na majetek, úspěch, víru, vztahy, rodinu... A také se protříbí různá přátelství.

Nezřídka se stává, že nám pomohou lidé, od kterých bychom to čekali nejméně. A naopak, ti, na které jsme spoléhali, se vytratí nebo nás odsoudí, jakmile dojde na lámání chleba. Někdy je to proto, že nám prostě nerozumí, najednou se projeví rozdílný pohled na svět, který v období klidu nijak vzájemnému vztahu nepřekážel. Jindy ostatní nevědí, jak nám pomoci, a nadělají tak více škody než užitku. A nebo nám namísto pomocné ruky nabízí odsuzující a hrozící prst.

A naopak - když naši nejbližší trpí, častokrát ani nevíme, jak je utěšit, jestli vůbec stojí o naši pozornost, nebo si chtějí své trápení prožít sami... Obvykle stačí zeptat se, jestli něco nepotřebují nebo co bychom pro ně mohli udělat. Pokud se takový člověk potřebuje vypovídat, poradit nebo cokoli jiného, obvykle se sám rozpovídá. Když ale řekne, že nemá zájem, pak bychom ho do ničeho neměli nutit. V takovém případě lépe pomůže moc přímluvné modlitby.

Já sama vždy váhám, pokud trpí někdo z mých přátel, které znám spíš povrchně. Stěží totiž dokážu předem odhadnout, co by takový člověk upřednostnil.
Ale u bližších přátel je to snazší. Konečně, i já se lépe vypovídám někomu, s kým už mám hlubší vztah. Zároveň není tak těžké poprosit o praktickou pomoc někoho z blízkých, oproti tomu, kdybych měla oslovit téměř cizí lidi. Takže - čím více se známe, tím lépe se pomáhá i pomoc přijímá.

Vzpomínám si na několik svých temných období a na lidi, kteří mi nezištně pomohli. Nemohla jsem si nevšimnout, co se stane s takovým přátelstvím, ve kterém dva lidé společně pláčí, kdy jeden druhému pomáhá projít temným údolím. Také jste zpozorovali, jak se trápením prohlubují vzájemné vztahy? Někdy mám pocit, že by ryzí přátelství bez opravdových problému ani vzniknout nemohlo. I když - pravdou je, že také vnímám velikou blízkost s lidmi, se kterými se společně modlíme. Samozřejmě, při setkání se samotným Stvořitelem také nezůstane stejný žádný člověk a žádný vztah.

Ale abych se ještě vrátila k tomu, jak se lidé mohou navzájem dotknout srdcem. Někdy nás zahřeje milé slovo, objemutí, úsměv, povzbuzení. Kdo ale nemá deku, tomu by hezká slova příliš nepomohla. V takových situacích potřebují lidé i praktickou pomoc - jídlo, peníze, oblečení, nebo třeba pracovní sílu při stěhování apod. Někteří z nás neradi žádají o něco druhé, nebo těžce pomoc přijímají, i když ji druzí nabídnou sami od sebe. Pak to můžeme brát ve smyslu "pošli to dál". Tedy - dnes mi přátelé pomáhají, protože to potřebuji. Až na tom já jednou budu dobře a budu moct pomoci někomu jinému v nouzi, radostně to udělám. Vždyť i o tom je život - že si vzájemně nezištně podáváme pomocnou ruku. Ten, kdo je v nouzi, může zapomenout na hrdost a přijmout pomoc s vděčností. Ten, kdo dává, ať tak činí s radostí a upřímně. Oba společně si pak užijí společné přátelství možná i se smíchem a budou na tento prožitý (třebaže náročný) čas ještě rádi vzpomínat.