Urážky jsou jako falešné mince

Urážky... Nemusí to být rovnou drsně sprosté výrazy, které nám někdo sype na hlavu. Často ta nejtvrdší urážka navenek ani jako taková nevypadá a člověk nezasvěcený do naší situace ji tak ani nemusí chápat. Přesto i s úsměvem na rtu lze druhého velmi urazit a zranit. Každá urážka se stává zraněním duše.

Snad jen největšího cynika se urážlivá slova na jeho adresu nedotýkají, ale možná je to jen vnější maska, která dobře kryje zranění, jež uvnitř tak jako tak zlé slovo způsobuje.

Chce-li nás někdo opravdu poplivat, můžeme se přikrčit a vydržet to, nebo chránit se nějakou "překážkou". S urážkami je to podobné. Chtějí-li nás urážet, můžeme se stáhnout do sebe - mlčet a sklonit hlavu, nechat na sebe "plivat špínu", nechat se zraňovat. Můžeme se však také bránit. Někdy nás napadá množství slov na vlastní obhajobu, jindy dokonce celá řada možných protiúderů. Jenže tím bychom zpětně ubližovali sami sobě. Vysvětlováním a obhajobou se do všeho jen zaplétáme, protiútokem se stavíme na roveň tomu, kdo na nás zaútočil.

Jak tedy z takové situace ven? Vidíme dvě možnosti - sebeobranu a bezbranné přijímání. Ani jedna z nich ale není příliš dobrá. Tak co tedy?

I proti urážkám si můžeme vybudovat štít. Ochranný val. Není to už aktivní obrana slovo proti slovu. Můžeme se prostě rozhodnout, že je nebudeme přijímat. Neznamená to, že tomu, kdo nás chce urážet, zacpeme ústa. Má svoji svobodu a může ji, bohužel, použít i proti nám. My ale máme svobodu nedovolit, aby se nás jeho urážky dotýkaly. Je to velmi velmi těžké, ale jistě se to dá zvládnout. A ani na to nemusíme být sami. Bůh nás miluje natolik, že právě On se chce stát naším štítem a ochranou. Je to Ježíš Kristus, který na sebe vzal všechna naše trápení, tedy i ty urážky na naši adresu vyřčené. Neznamená to, že už nás nic nezabolí a nikdo si na nás netroufne. Ale s Boží pomocí opravdu můžeme postupně dorůstat do toho, aby se nás nepravdy o nás vyřčené, nedotýkaly. Už Abrahamovi Hospodin říká: "Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna." (Gen 15,1) A žalmista na mnoha místech zpívá děkuje Hospodinu za ochranu, vyznává, že Bůh je jeho "skalní štít a pevná tvrz". (srv. např. Ž 31,4)

Když nám někdo bude dávat falešné peníze, můžeme je vzít a pak se jej snažit přesvědčit, aby si je vzal zpátky, nebo je po něm rovnou vší silou mrsknout... Ale nejlepší bude, když je vůbec nepřijmeme!

Druhý člověk nás může urazit jen do té míry, do jaké mu to dovolíme. Může nám vnucovat své falešné mince, my je však nemusíme přijímat!

Naše duše je velmi zranitelná a této "schopnosti" nepřijímat na sebe zlé slovo proti nám vyřčené se musíme učit. Ne sami vlastními silami, ale tím, že to všechno budeme svěřovat do Božích rukou. Protože: 

"Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese."

"Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad."

Můžeme tedy žít s vědomím, že Bůh pravdu zná a na tom, co říkají lidé, tolik nezáleží. 

Inspirováno myšlenkou britského kazatele 19. st. Charlese Haddona Spurgeona: "Urážky jsou jako falešné mince: nemůžeme zabránit, aby nám byly dávány, ale nemusíme je brát."