Typy temperamentu v otázkách

Již po čtyřikrát jsme si povídali o jednotlivých typech temperamentu, o jejich přednostech i nevýhodách, o obdarováních i slabostech, o uplatnění v praktickém životě. Možná, že vás při té příležitosti napadaly různé otázky. Třeba na některé z nich najdete odpovědi v dnešním článku, kterým toto téma uzavřeme.

Musí se každý člověk najít v konkrétním typu temperamentu?

Samozřejmě, každý z nás je originál, a to nejen otisky prstů. Většinou jsme nějak namixovaní, asi nejčastěji se shodujeme s jedním z typů temperamentu nejvíc, ale ještě aspoň s jedním máme hodně společného. Nikdo z nás se nedá jen tak zaškatulkovat podle nějakých tabulek. Ano, občas potkáme flegmatika jako kovaného, sangvinika na entou, melancholika k pohledání a cholerika každým coulem. Ale i mezi takovými dvěma jasným flegmatiky bude veliký rozdíl, každý z nich je vybarvený trochu jiným odstínem toho daného temperamentu.

K čemu tedy vlastně takové rozdělení slouží? Když jsme stejně každý originál...

Myslím, že největším smyslem toho všeho je poznat a pochopit sám sebe. Více si můžeme uvědomit své silné i slabé stránky. Ujistit se v tom, že na některé věci jsme leví, a jiné dovednosti zvládáme bez potíží. Možná to někomu pomůže i zvednout vlastní sebevědomí – třeba nedokážu to, co Franta, ale zase umím jiné věci, na které by si Franta netroufl. Nebo naopak nám toto všeobecné povědomí zatne tipec, pokud si o sobě myslíme přiliš. Protože je nasnadě, že každý má své silné i slabé stránky, nikdo není dobrý ve všem – a v tom jsme si všichni lidé rovni.

Měli bychom se držet jen psaných doporučení? Nebo lze tyto hranice libovolně překračovat? Může třeba citlivý melancholik vstoupit do nějaké vedoucí funkce nebo se stát bodyguardem?

Všechno popsané, včetně pracovního zařazení, je orientační, a týká se vyhraněných typů osobností. Jak už bylo řečeno dříve, všichni jsme jedineční. Takže klidně můžete najít citlivého melancholika, který unese tíhu zodpovědnosti. Jen to pro něj nejspíš bude mnohem náročnější, než třeba pro takového cholerika. Otázkou je, jestli vás do té či oné role povolal Bůh. Jinak řečeno, jestli jste se pro to narodili. Pokud ano, pak se nenechte zvyklat poučkami.
Konečně, Bible je plná příběhů, ve kterých se projevil Boží humor a obliba v paradoxech. Neposlušného a tvrdohlavého Jonáše poslal kázat pokání městu Ninive. Mlčenlivého Mojžíše vybral za mluvčího Izraelského národa. Zbabělého Gedeona určil za vojevůdce a soudce. Oproti všem zvyklostem vyvolil nejmladšího z Jišajových synů, Davida, za krále – ačkoliv jeho starší bratři působili vyzráleji a mužněji. A své učedníky a první zvěstovatele křesťanské víry si Ježíš vybíral jen mezi duchovně nevzdělanými muži.
Proto nebuďte překvapeni, když vás Bůh povolá na místo, na které se vůbec necítíte. Pak si jen připomeňte verš, že „Bůh povolává to, co není, jako by bylo.“ (Řím. 4:17b)

Má každý jednotlivec svůj typ temperamentu po celý život? Nebo se to může i časem měnit?

Většinou zůstáváme věrni svojí vrozené povaze, jen se časem trošku přehoupneme (v ideálním případě) z negativních projevů do pozitivních. Např. takový cholerik už nebude tolik uvztekaný, jako ve svých pěti letech, ale ve zralém věku mu zůstane schopnost odolat ve stresových situacích – čehož využije pro dobro celé společnosti. Typickým příkladem „přehoupnutí“ cholerika z bojovníka na špatné straně na bojovníka na opačném poli je již zmiňovaný apoštol Pavel.

Na druhou stranu, žádná změna není předem vyloučena. Není až tak neobvyklé spatřit inteligentní hyperaktivní dítko, vyrůstající ve flegmatického vysokoškolského profesora či vědce. V tomto případě hnala dětská touha po poznání a zvědavost malého živla stále dopředu. Když ale takový dospělý jedinec již dosáhne úspěchů i vrcholu požadovaného vědění, stává se z něj usedlý tichý muž. A možná, že častokrát je tomu i naopak.

Ovšem u některých lidí dojde ke změně téměř v jinou osobnost i během dospělosti. Nezřídka se tak stává po nějakém silném zážitku (např. nehoda), po duchovním znovuzrození apod. Potkala jsem i bývalé silné osobnosti se sklony k pedantskému a poroučnickému jednání (projevující se jako nejsilnější cholerici), kteří se po určitých událostech proměnili v mírné jedince s obrovskou dávkou empatie (připomínající spíš melancholika).

I v Božím slově najdeme zmínku o podobném jevu.
„Sestoupil jsem tedy do hrnčířova domu, právě když pracoval na hrnčířském kruhu. Ale nádoba, kterou vlastní rukou z hlíny zhotovoval, se nepovedla. Začal znovu a udělal z ní nádobu jinou; dělal, co se mu zdálo být správné... Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský.“ (Jer. 18:3-4,6)
Tento text se vztahuje k jinému příběhu, ale přesto můžeme vidět, že i smysl našeho poslání i vlastní povaha se může z Božího rozhodnutí naprosto změnit. Klasickým příkladem je Mojžíš – nejprve vznětlivý člověk, který v rozhořčení zabil člověka. Později tichý muž, který nedůvěřoval ve vlastní schopnosti. A právě tehdy si ho Bůh použil k vedení celého národa. V Božích očích má podle všeho, na rozdíl od pohledu tohoto světa, větší šanci na úspěch člověk pokorný, než hrdý.
A proto, spíše než si klást otázku, zda je to či ono součástí mojí povahy, se můžeme ptát: „Je toto místo nebo způsob života, do kterého mě v konkrétním čase Bůh vede?“

Jaký typ temperamentu měl Ježíš?

Po pravdě řečeno, těžko říct. Pokud bych chtěla odpovědět objektivně, zdá se mi, že měl pozitiva ze všech čtyř popisovaných typů temperamentu, ale žádnou z vyjmenovaných slabostí. Vidím u něj zápal pro věc až do naplnění poslání; a bylo-li třeba, i spravedlivý hněv (cholerik). Přátelskou a veselou povahu, stejně jako schopnost nadchnout druhé pro věc (sangvinik). Laskavé a citlivé srdce, plné soucitu i touhy po uzdravení lidstva (melancholik). Klid a důstojnost i uprostřed nejhorších zkoušek, protivenství či bouří (flegmatik).

Ježíš byl zkrátka tím „druhým Adamem“, dokonalým člověkem, jakým bychom mohli být všichni, pokud bychom nežili v hříchu.

Neměli bychom všichni dosáhnout stejné úrovně v každé oblasti? Máme přeci dorůstat do dokonalosti v Kristu...

To si myslím, že není posláním křesťana. Konečně, Ježíš byl všestranný i v duchovním poslání. Např. z vyjmenovaných povolání služebnosti měl zjevně všechny (evangelista, pastýř, prorok, učitel, apoštol) - ovšem jako jediný člověk z celé Bible. To tajemství dorůstání do Krista je skryto v lásce (pokud miluji a jsem milována, neubližuji lidem a jsem poslušná Bohu, sama pak necítím ani strach) – a ve společném díle. Celý Boží lid přeci tvoří dohromady tělo Krista. Takže ano, máme v každé oblasti být jako On – všichni společně. Co nemám já, to doplní někdo druhý. Mým úkolem pak je, stát se v plnosti právě tím člověkem, jakým mě chce Bůh mít.

Bůh stvořil celý svět barevný a rozmanitý, lidstvo nevyjímaje. Kéž společně vykveteme a zavoníme do krásy, ke které jsme byli stvořeni.