Tajemství spojených nádob

Po dvou letech našeho manželství s Karlem nám Pán Bůh požehnal děťátkem. Měli jsme obrovskou radost. V pátém měsíci těhotenství se však na jeho ledvinách objevila první cysta a zanedlouho další a další. Po pár týdnech nám lékař na ultrazvuku řekl, že nemoc miminka není slučitelná se životem, protože se mu kvůli nefungujícím ledvinám nebudou moci dobře vyvinout plíce. Byla to rána z jasného nebe a začal tím pro nás zcela mimořádný, náročný, ale i krásný čas.

Ignác se narodil 21. května 2007, prožili jsme společně asi hodinku a pak si jej Stvořitel vzal zpět k sobě.

Když jsi se dozvěděla, že miminko je v ohrožení života co ti letělo hlavou?
Připustila jsi si aspoň na chvilku možnost, že potrat by byl řešením, nebo sis byla jistá, že když se budete modlit, všechno dobře dopadne?
Byl to šok. Spoustu slz a otázek „Proč?!“ „Zanedbali jsme něco?“ Když jsem se trochu vzpamatovala, řekla jsem si: „Ale teď je děťátko tady. Žije a já mu chci dát maximum lásky, které jsem schopna.“ A tak jsme prožívali velmi intenzivně přítomnost, to, co právě je. Chodila jsem plavat, zpívala mu, trávili jsme s Karlem hodně času společně a mnoho věcí šlo stranou. Možnost potratu jsem si nepřipustila ani na chvilku, to byla jasná věc od první chvíle. Co se týká modlitby, dali jsme Bohu svoje „ano“ pro to, co bude On chtít. Neprosili jsme za zázrak. Modlila jsem se za sílu a ochranu k porodu a za to, aby miminko netrpělo.

Proč jste se rozhodli přivést Ignáce na svět? Proč jste mu vybrali tohle jméno?
Protože jsme ho vnímali jako velký Boží dar, který nám je svěřený. A na jakou dlouhou dobu, to nebylo na nás. Pro jméno Ignác jsme se rozhodli kvůli patronu sv. Ignáci z Loyoly. Jezuiti a jejich spiritualita, kterou sv. Ignác přinesl, zásadně ovlivnila manželův život.

Během těhotenství muselo být těžké čekat na narození Ignáce. Bála jsi se? Co bylo nejtěžší? Dávalo ti něco sílu nebo útěchu?
Ani nevím, jestli se dá říct, že to těhotenství bylo těžké. Bylo především krásné, naplněné. Přišly chvíle smutku, slz, sebelítosti, ale mnohem víc bylo těch radostných - že jsem matkou, že miminko můžu milovat, že kolem nás je tolik lidí, kteří nás drží, modlí se, přináší oběti. Měla jsem strach z porodu a z toho, že neunesu vidět, jak se miminko trápí.
Útěchou mi byla modlitba, mše a naše silná jednota s Karlem. Obrovskou posilou byla též podpora všech, co nás mají rádi, rodiny i širšího společenství. Jejich láska nás nesla.

Jak se na vaše rozhodnutí dívali lékaři? Zvlášť ti na porodním sále.
Lékaři naše rozhodnutí od začátku respektovali a např. paní genetička se až dojala, když zjistila, že po ní nechceme doporučení k interrupci. K porodu jsem si sepsala porodní plán, tj. co si přeji a co nepřeji, včetně naši touhy děťátko hned po narození pokřtít. Porodník k tomu přistoupil s velkým respektem a řekl, že se nám pokusí vyhovět ve všem, pokud to bude možné. U porodu se sešel výborný tým, což jsme vnímali jako velký dar.

Slyšela jsem o vašem společném přivítání a rozloučení. Působilo to velmi vyrovnaným dojmem. Bylo to tak? Z čeho ta vyrovnanost vyrůstala?
Nebylo to lehké, Ignác několik měsíců neměl plodovou vodu a narodil se koncem pánevním. Byla jsem vděčná, že se to podařilo přirozenou cestou. Hned po narození Karel Ignáce na mé hrudi pokřtil. Pak se mu snažili pomoct s dýcháním, když ale bylo po chvíli jasné, že plíce jsou opravdu velmi slabé, přinesli nám ho a nechali nás asi hodinu společně. Ignác měl nesmírně pokojný výraz, tiše dýchal, byla to nádherná chvíle v trojici. Pak taky pokojně odešel na věčnost. Následně nám umožnili, aby se s ním rozloučila i naše rodina. Přijde nám, že jsme s Ignácem zůstali jako spojené nádoby, jejichž pouto je nezničitelné. Často se k němu modlíme jako ke svatému.

Po téhle zkušenosti jste riskli nové těhotenství a máte Klárku. Dá se pár slovy popsat její příběh?
Prakticky hned po šestinedělí jsem otěhotněla znova. Mísila se ve mně velká radost s obavami. Když však do sedmého měsíce bylo vše pořádku, nadšení se umocnilo. Pak ale na jednom ultrazvuku opět potvrdili cysty na ledvinách… Těžko popisovat pocity, byla jsem paralyzovaná. „To nemůže být pravda!“ Pamatuji si jen, jak jsem si nepřítomně v duchu donekonečna opakovala: „Ty, Pane, jsi moje jediné Dobro!“ Opět jsem dali Bohu své „ano“, ale tentokrát jsem se modlila i za zázrak podle Jeho vůle. V osmém měsíci se situace k údivu lékařů zvrátila - opět jsem měla potřebné množství plodové vody a ledviny miminka začaly fungovat. Nikdo nedokázal odhadnout, jak se situace vyvine dál. Klárinka však po narození „nastartovala“ bez problémů. Nejprve jsem toužila po tom, aby žila alespoň den, radovali jsme se z prvního týdne, měsíce. Diagnózu polycystických ledvin má stále, dnes je to však už téměř rok, co plně prospívá a my nepřestáváme děkovat a žasnout.

Za rozhovor a kus darovaného života děkuje
Helena
www.in.cz