Svoboda

Také jsem byla mladá. Kdysi mi také bylo těch „náct“, stejně jako vám. Ovšem rychle to uběhlo. Někdo vzpomíná na období střední školy jako na něco super krásného, kdy prožíval to nejlepší, co ho mohlo potkat, včetně prvních lásek. Ovšem u mě tomu tak nebylo. Já naopak žila velmi chaotický a vnitřně nevyrovnaný život. Měla jsem velmi zraněné srdce i city.

Navenek jsem se možná zdála být silnou osobností, která musí zvládnout domácnost, kde rodiče jaksi nefungují. (Měli dost starostí s rozvodem a hádky pak přešly v tichou domácnost bez komunikace.) A co děti? Já byla nejstarší ze tří. Takže ty povinnosti se přenesly na mou hlavu. Když dítě začne vychovávat další děti (mladší sourozence), nemůže to být to pravé. To přece nejde, není to v pořádku, tak to být nemá! Jenže se narodíme do určité rodiny a tam musíme žít. Nemůžeme odejít jinam. Vybrat si své rodiče, to by bylo fajn. Tak to ale nefunguje.

A vybrat si krásné tělo, obličej bez ohyzdných pupínků, rovné nohy, zuby, ubrat pár kilo, aby ty špeky nekoukaly, a kluci se pak otáčeli! Kéž by to takhle šlo. Jenže každý se narodí s něčím. Někdo má všechno, co potřebuje, je spokojený se svým vzhledem, nic ho netrápí. A řeší maličkosti. Jiný nemá skoro nic z toho, co by si přál, ale je třeba chytrý. Já měla ve škole dobré výsledky jen díky své píli, dnes si už ale skoro nic nepamatuji. Zato si pamatuji, jak jsem se trápila kvůli nedokonalé postavě, pupínkům na tváři a tím, že se kluci otáčejí, ale asi ne za mnou! Co dělat? Nabízelo se víc možností. Hned po dokončení „základky“ jsem na obličej začala nanášet tunu make-upu, pak jsem začala nosit oblečení, které provokovalo okolí. Byl to takový protest.

Žila jsem v době, kdy bylo hodně věcí zakázaných, tak proč se proti tomu prostě nepostavit svým tělem? Také jsem začala myslet na to, jak by bylo krásné nebýt, nežít! Pocity sebelítosti a myšlenky na sebevraždu byly dlouho v mé hlavě, ale nikdy jsem se neodvážila to opravdu udělat. Ono také vzít si život by nebylo trestem pro ty ostatní, ale jen pro mě, což jsem si ještě byla schopná včas uvědomit.

Ale šťastná jsem nebyla. Moje dětství bylo docela fajn, máma si s námi hrála a měla jsem kolem sebe stále spoustu dětí. Často dělaly, co jsem řekla - vedla jsem je. To mě bavilo. Jenže sladké dětství vypršelo dřív, než začala puberta. To se pak hormony bouřily snad proti všemu. A do toho rozvod rodičů. Proč to všechno? Nikdo mě nikdy nepochválil, že se mi něco povedlo - to se bralo jako samozřejmost. Zato kritiky jsem si užila nadmíru. Na tu se nezapomínalo! Díky tomu jsem si zřejmě vytvořila tvrdou slupku, pod kterou byla dost zničená duše. A co dál? Plácala jsem se v tom až po uši, jak se říká.

Pak se pleť trochu srovnala a držela jsem různé diety. Něco jsem zhubla, ale pak zase přibrala. Pořád dokola. Období diet střídalo období žravosti - podle momentální nálady. Takže jsem hubla i přibírala a můj metabolismus dostával zabrat. Dokonce jsem musela brát i projímadla, aby fungoval. Nikdo mě nehlídal, tak jsem mohla jíst, co jsem chtěla. Nedošla jsem do stavu zvaného mentální anorexie, spíš jsem docílila toho, že jsem byla vždy taková „oplácaná“. Bylo to způsobeno nesprávnou stravou, což jsem ale nevěděla. Diety se tak staly nedílnou součástí mého mladého života. Možná jsem měla štěstí a možná mi už tenkrát pomohl Bůh, že jsem se té hrozné diagnóze (anorexie) vyhnula.

Znala jsem však dívky, které byly kost a kůže, a přesto stále tvrdily, jak jsou tlusté. Že si nemohou vzít ani ovoce, protože je tam cukr. Bylo na nich vidět, že nejí, že s nimi není něco v pořádku. Ale anorexie se nazývá mentální právě proto, že je někde v mysli a člověk nevidí skutečnou realitu. Taková nevědomost už nejednu mladou dívku dohnala až k smrti. Je to kruté, ale pravdivé. A zemřít kvůli dietě se skoro rovná dobrovolné sebevraždě.

Při prudkém poklesu váhy se také často stane, že ženy anorektičky nemohou mít děti. Nemají menstruaci a jejich tělo prostě nefunguje. Je škoda všech dívek, které se stanou obětí anorexie. Myslím si, že jedinou pomocí je vyhledat odborníky v oboru psychiatrie. Je potřeba, aby dívky je někdo podpořil a naučil správným stravovacím návykům. Hodně záleží také na rodičích - jestli vše zvládnou uhlídat i doma. Nejdůležitější však je, jak se k celému problému postaví samotná dívka. Jak bude fungovat její mysl.

Dívka trpící anorexií potřebuje uzdravení. A takové vnitřní uzdravení může dát jen Bůh! Ať se snažíme sebevíc, bez Boha se těžko dokážeme vrátit do „normálu“. Nestačí se však jen modlit. Člověk se musí rozhodnout, že chce se svým problémem něco udělat. Jít za Bohem, následovat ho a nechat se vést. Jinak to prostě nejde. Možná je to jako s drogovou závislostí nebo alkoholiky. Ti také musí nejprve poznat, že mají problém, a teprve pak ho mohou řešit. Také potřebují pomoc od Boha, aby se úplně vyléčili. Musí se k tomu plně rozhodnout.

Vnitřní uzdravení je velmi důležité, přesto s ním bývá nejvíc problémů. Člověk lže i sám sobě. Nechce vidět pravdu a nalhává si, že mu nic není. Říká si, že to není tak zlé, a že má vše pod kontrolou. Často až v ohrožení života pozná, že tomu tak není!

Já se z toho věčného „dietování“dostala až po tom, co jsem uvěřila. Najednou tělo začalo fungovat a nemělo předchozí problémy. Dokonce jsem zhubla a mohla jsem si dát i knedlíky! Bylo to jako zázrak. Nemusela jsem se v jídle tolik omezovat, přesto mi nadbytečná kila mizela sama. Nemyslela jsem totiž už jen na své tělo, na to, jak vypadám. Začala jsem myslet na ostatní, jak udělat někomu radost a jak jít za Bohem. Jídlo jsem prostě přestala řešit. Moje zájmy se najednou posunuly jiným směrem. Byla to nová etapa mého - předtím tak bujného - života v mládí. Tam kdysi vládly diety, alkohol a náhodné vztahy s kluky. Nerozvážná rozhodnutí všeho druhu, pozdní návraty z diskoték, odvážné oblékání a bouření se proti konvencím.

Ale Bůh mi z toho všeho pomohl a vysvobodil mě ze všech závislostí. Nebylo to najednou. Postupně se odkrývaly nové a nové okolnosti, které se musely řešit. Nešlo to už přehlížet. Jak jsem za to ráda!

Nebýt Boha a mého uvěření, nevím, kde bych nyní byla. Rozhodně bych nešla vstříc věčnému životu. Měla bych jisté místo v pekle. Někde v zatracení, kam člověk, kterým jsem byla, právem patří. Bůh se ale smiloval a může vysvobodit kohokoliv, kdo ho požádá o pomoc. Nikdo však nemůže toto rozhodnutí udělat za někoho jiného. Nečekejme, až bude pozdě. Pokud se chceme uzdravit (ať vnitřně či fyzicky), neodkládejme to na zítřek. Protože člověk nikdy neví, co ho čeká příští den. A pak by mohlo být už pozdě.

Přitom stačí tak málo - říct svými slovy třeba jen jednu větu, ale upřímně a od srdce:

„Bože, dávám svůj život do Tvých rukou, veď mě po své cestě a vysvoboď mě od všeho zlého. Chci jít jen za tebou a chci mít svobodu, kterou můžeš dát jen ty. Amen!"