„Mami, půjdeš mě doprovodit do předsíně?“ ptala se mě Adélka každého rána, když si brala připravenou svačinu, strkala si do vnější kapsy školního batůžku lahvičku se šťávou a kontrolovala okem, jak pokročil čas na budíku postaveném na kuchyňském parapetu.

Já jsem se zvedla od stolu, kde jsem dopíjela svou ranní kávu, a šla jsem za svou dcerkou do předsíně. Tam jsem počkala, až se moje holčička obuje, obleče, nasadí batoh na záda a přešmrncne pusinku leskem na rty. Pak jsme se opatrně políbily – to aby se neporušil ten lesk. Pak mi většinou položila na srdce důležitý úkol pozdravovat tatínka a odhopkala do školy.

Zdálo se mi, že jí na tomto obřadu velmi záleží. Snažila jsem se ho vždycky dodržovat. Až dneska.

Včera večer jsem byla dlouho vzhůru a něco jsem psala. Pak jsem zjistila, že jsem ještě nepověsila vyprané prádlo. Byla ho plná pračka. To do rána nepočká. Holky už spaly, takže jsem neměla koho poslat, aby to udělal za mne. Manžela k věšení prádla pouštím jen nerada. Ne že by neuměl pověsit vyprané prádlo, ale věší je tak nějak divně. Z mého pohledu nelogicky a směšně. Navíc já to dělám ráda. Pěkně si s tím vyhraju. Šla jsem tedy spát dost pozdě.

Adélka ráno vstávala dřív. Vyučování jí začínalo v sedm. Slyšela jsem zvonění jejího budíčku v šest hodin ráno. Cítila jsem se hrozně. Nedokázala jsem vstát. „Třeba si ještě chvilku zdřímnu, ona se zatím vypraví…“ zauvažovala jsem matně a okamžitě jsem zase usnula. Lehce jsem procitla pár minut před půl sedmou, ale vstát se mi zase nepodařilo. Škubnutím jsem se probudila několik minut po sedmé hodině. Vyletěla jsem z postele, cestou přes koupelnu jsem našmátrala župan, ale bylo to jasné. Kuchyň byla prázdná, v předsíni zbyly jen její domácí pantoflíčky. Adélka už byla pryč. Nestihla jsem ji vyprovodit.

Cítila jsem se opravdu provinile. Copak nevím, jak jí na tom záleží? Vždyť já jsem zaspala vlastně schválně! Jak jsem jen mohla? To jsem ale matka! Spím si a nechám dceru odejít bez rozloučení. Sice to bylo jen na dopoledne do školy, ale stejně… Tak trochu mi bylo do breku. To jsem to zpackala.
Pomalu jsem se vrátila do koupelny. Umyla jsem si obličej studenou vodou, natřela krémem a přečísla jsem si vlasy. V kuchyni jsem postavila vodu na čaj. Anička už taky bude vstávat. Nasnídáme se spolu. Nachystala jsem na stůl talířky, šálky, máslo a marmeládu a dva plátky toustového chleba šupla do opékače. „Dobré ráno, maminko,“ šourala se kolem mne do koupelny nádherně rozcuchaná Anička. Vlepila jsem jí letmou pusu a opékala další dva tousty. „Tak jsem dneska nechala odejít Adélku bez rozloučení,“ svěřovala jsem se hned starší dceři, „a mrzí mě to. Chudinka moje, dneska poprvé nedostala ode mne pusu na cestu.“ A hluboce jsem vzdychla na důkaz toho, jak moc mě to mrzí.

„Ale mami, vždyť už není mimino,“ realisticky podotkla Anička, „ona to přežije.“ Kartáčem si energicky hřebelcovala svou hustou hřívu vlasů. „Nepřeháníš to náhodou?“ a zkoumavě pozorovala, jestli ta moje zkroušenost není nějaká legrace. Jenže mně to legrační nepřipadalo. Opravdu jsem si připadala jako někdo, kdo nesplnil důležitý úkol, a vlastně ho nesplnil docela schválně.

Moje dcera ovšem viděla celou situaci poněkud jinak. „Já myslím, že jsi nic nezameškala. Vždyť Adéle už bude v létě třináct! Uklidni se, prosím tě…“ a se šelmovským pousmáním dodala pokyn, kterým jsem je obě obšťastňovala během let domácí školy, když měly dojem, že je pro ně něco příliš těžké: „Dýchej zhluboka!“

Tak jo. Vydechla jsem, zalila čaj v konvici a sedla jsem si ke stolu. Cukřenka a citrón tu zbyly po Adélčině snídani. Zamyslela jsem se. Od známých žen, co mají starší děti, vždycky vyzvídám, jaké to je a jak to správně dělat, když děti dorůstají a je třeba je postupně pouštět zpod rodičovské péče. Je tohle také ono? Schválně zaspat, abych se vyspala, a nechat dceru odejít do školy bez výčitek svědomí, že jsem něco zanedbala? Asi ano. Určitě ano. Zdá se, že jsem na prahu nových objevů.

Nalila jsem čaj sobě i Aničce, která si odběhla ještě pro župan, a začala jsem si mazat toust máslem. Dneska bude hezký den.

Ukázka z knihy Schválně jsem zaspala

Hana Pinknerová: Schválně jsem zaspala

Měnící se perspektiva maminky dospívajících dcer

“Děti rostou, začínají být samostatné a já jim popouštím otěže a hledám, kdo teď budu. Nová kariéra? Jak bude vypadat mé manželství zase bez dětí? Co se stárnoucími rodiči? Jak radit kamarádkám, když o to nestojí? I já třeba budu brzy tchyně...” Známá autorka ve své nové knize přináší další “příběhy z obyčejného života”. Život však nezůstává stát a perspektiva se mění...

Pokud byste rádi měli knížku Schválně jsem zaspala ve své knihovně, nebo jí někoho potěšili jako milým dárkem, můžete si ji objednat přímo tady na Mařince. Stačí napsat svůj požadavek - počet kusů a adresu pro doručení, případně jestli chcete knížku s podpisem autorky - na e-mail info@marinka.cz. Cena za jeden výtisk je 165 Kč + poštovné.