Rozhovor s Mirkou Pörnerovou: Obrat novým směrem

Dnes se naposledy v rozhovoru setkáme s Mirkou, která nám vypráví o svém zamotaném osudu. Jakým směrem se její život obrátil? Kde nalezla svou vytouženou rodinu? Věřím, že jste po minulých článcích zvědaví, tak jen čtěte a dozvíte se víc.

Minule jsme naznačili, že ve tvém životě došlo k nějakému zlomu. Prozradíš nám, co tak zásadního se změnilo?

Jak jste se dozvěděli z předchozích rozhovorů, musela jsem vychovávat své dvě děti sama. Štěpánek byl hodný, ale hyperaktivní Maruška byla pro mě stále těžkým oříškem. Moc jsem si s ní nevěděla rady, jak ji vychovávat a ovlivňovat, a zároveň vnášet do jejího života lásku a přistupovat k ní s trpělivostí. Byl to opravdu náročný úkol, zvažovala jsem i návštěvu odborného lékaře.

V té době jsem potkala po létech jednu svou kamarádku, se kterou jsme si samozřejmě vyprávěly novinky z našich životů. Dozvěděla jsem se od ní, že je věřící, a pozvala mě k nim do sboru do křesťanského společenství. Krom jiného se tam prý modlí i za uzdravení nemocných, a taková hyperaktivita se do toho dá v podstatě také počítat. Vyjádřila přesvědčení, že modlitba je cestou k uzdravení.

A tak jsem se rozhodla to zkusit – stejně jsem vlastně neměla co ztratit. Když jsem tam přišla, hned mezi dveřmi jsem se potkala s další dávnou kamarádkou, a pak uvnitř ještě s bývalým spolužákem. To mě moc potěšilo; díky tomu jsem si totiž nepřipadala tak cizí, když jsem tam znala hned tři lidi. Také se mi moc líbila atmosféra plná přátelství, i písničky, které zpívali. Dokonce i moje dcera, která nikdy nevydržela chvíli v klidu, tam poměrně dlouhou dobu stála na místě a poslouchala. Byla tam taková klidnější a spokojenější.

Na konci jsme si šli pro modlitbu za její uzdravení. A pak se stal úplný zázrak, dcera byla jako vyměněná – taková laskavější, mírnější, vůbec nebyla tak živelná a nezvladatelná jako dřív. Jenže to zklidnění vydrželo asi jen čtyři dny, ve čtvrtek a pátek se všechno vrátilo do starých kolejí. Tak jsem příští neděli zase přišla a na konci s ní žádala o modlitbu, ačkoliv jsem sama ještě v tu dobu nebyla věřící. Po neděli nastalo vždy rapidní zlepšení, které ovšem vydrželo jen pár dní, takže jsem tam chodila stále znovu, už kvůli těm modlitbám.

Když jsem na shromáždění chodila asi půl roku, dostalo se mi pozvání na skupinku maminek, které jsem samozřejmě neodmítla. Najednou jsem měla spoustu prostoru pro své otázky. Zajímalo mě, jestli Bůh opravdu existuje, a pokud ano, tak proč vůbec dopouští všechno zlo. Jedna maminka mi velice citlivě vysvětlovala, že zlo nezpůsobuje Bůh, ale satan. A Bůh ho dokáže buď využít v náš prospěch, a nebo ho umí zmírnit. Ale určitě zlo sám nedělá.

A tak jsem i já postupně poznávala Boha a zažívala jeho přítomnost. Prakticky od toho dne se můj život úplně obrátil. Protože všechno, co se dělo, mělo najednou smysl. Všechny události už nesměřovaly ke špatnému konci, ale k dobrému cíli.

Kromě té změny uvnitř, po tvém setkání s Bohem, co se ještě spolu s tím novým poznáním změnilo?

Hlavně jsem v církvi našla svoji druhou rodinu – tu duchovní, Boží. Všichni totiž máme rodinu, ve které se narodíme, a nad to nám Bůh dává rodinu bratrů a sester, se kterými se vídáme ve sboru. S nimi se můžeme modlit, vytvářet si vztahy, posilovat se navzájem ve víře, stát za sebou. Tato nová duchovní rodina hodně pokryla mojí touhu po tom, abych někam patřila.

A co tvoje fyzická rodina?

V té nastaly také velmi brzy velké změny. Když uplynul asi rok od doby, kdy jsem začala chodit do sboru, začala jsem blíž poznávat muže, který se později stal mým manželem. Pro mě to bylo milé překvapení a svědectví o Boží lásce v jeho srdci – on sám byl totiž svobodný, bezdětný, a předpokládám, že si vysnil jinou manželku, než uštvanou matku dvou dětí. Zřejmě mě viděl úplně jinýma očima, když se do mě přesto zamiloval.

Od začátku našeho vztahu jsme si spolu hodně povídali, často jsme se spolu modlili a hledali jsme v našem životě Boží vůli – jestli opravdu spolu máme být, nebo spíše ne. Zažila jsem si toho už dost ošklivého, a tak jsem nechtěla vstupovat do vztahu, který by nebyl požehnaný Bohem. Ale na našich společných modlitbách jsme vnímali utvrzení, že Bůh nás chrání. A že když mu vydáme naše životy, tak nás dobře povede.

Nakonec jste se vzali. Jaká byla svatba? A jak se váš život odvíjel dál?

Vzali jsme se po necelém roce našeho chození. Měli jsme moc krásnou svatbu ve sboru, na které bylo hodně našich křesťanských přátel. Prožila jsem ji ve společnosti mojí rodiny i duchovní rodiny, a připadala jsem si opravdu šťastná, obklopená mými nejbližšími.

I po svatbě bylo všechno bylo takové veselejší, nadějnější. Ve všem, co se dělo, jsem vnímala Boží přítomnost. Například jsme velice rychle, dalo by se říct až zázračně, sehnali byt 4+1, který jsme vyměnili za 1+1 jen s malým doplatkem. Najednou jsme měli krásný velký byt, všude spousta prostoru. Viděli jsme v tom Boží požehnání.

Pak se nám narodila i dcerka, po pár letech ještě chlapec, takže teď už spolu máme dvě děti společné. Vlastně i díky svému předešlému osudu mám čtyři děti, za které jsem Bohu moc vděčná. Dneska mám tedy konečně naplněnou touhu po velké rodině, jakou jsem nikdy nezažila. A tak je to se vším - cokoliv mi život vzal, to mi Bůh mnohonásobně vynahrazuje.

Tak například: Bůh nám požehnal i domečkem se zahradou, kde dneska žijeme. Vždycky jsem také měla vztah k přírodě a ke zvířatům, dokonce jsem studovala i zemědělskou školu. Ke svému povolání jsem se ale nikdy nedostala. O to větší radost mám i ze zvířátek, která jsme si pořídili a která jsem si vždycky přála mít. A tak Bůh postupně naplňuje naše touhy a přání, máme z toho radost a i skrze to vnímáme Boží lásku k nám.

S manželem jsme spolu osm let. Pochopitelně občas přichází i problémy a deštivé dny, ale díky manželově mírné povaze a díky moudrosti, kterou nám Bůh dává (občas ji poslechneme bez zaváhání), se vždy neshody rychle vyřeší. A tak můžeme prožívat zázrak úplné rodiny.

Takže konec dobrý – všechno dobré. A mně nezbývá, než poděkovat Mirce za rozhovor a popřát jí mnoho štěstí i nadále.