Nepatrné maličkosti

Byl parný den na konci léta a sluníčko nám ze všech sil dávalo najevo, jak dokáže ještě pálit a hřát. Dětský smích, ozývající se ze všech stran, se mísil s písničkami Jaroslava Uhlíře znějícímu z reproduktorů u pódia. Dětské atrakce stály jedna vedle druhé, kam je oko dohlédlo, lemovány stánky s rychlým občerstvením, cukrovou vatou, balónky či dřevěnými hračkami.

I naše holky si užily od každého kousek: nejdřív se povozily na kolotočích, pak zkusily po prvé v životě řetízkáč (nebojte, jenom takový ten dětský), zaskákaly si v nafukovacích hradech, klouzaly na obří klouzačce a nechaly se ode mě houpat v lodičkách. Bekynka se povozila na opravdovém koni, vlasy za ní vlály a k mému milému překvapení se vůbec nebála a chtěla jet ještě.

Šest hodin poutě zadarmo (vyjma jízd na koníčkách, z jejichž výtěžku se hradily dobročinné účely) se pomalu chýlilo ke konci, ale my jsme si akci užívaly do poslední chvíle. Pár minut před šestou ještě holky vylezly do jedné ze zasíťovaných trampolín, aby se tam ještě dosyta vyřádily.

No vida, pán, který trampolíny obsluhoval, už jednu z nich začal skládat. Rychle jsem holky vyhnala ven, aby nepřekážely, a nechala v sobě doznít radostnou příchuť dnešního dne. V tu chvíli mi došlo, kolik lidí muselo pracovat v tom parnu několik hodin, a to všechno pro děti, pro jejich potěšení. Usmála jsem se na pána od trampolíny, a ze srdce přetékajícího vděčností jsem ho oslovila: „Dobrý den – my vám moc děkujeme.“

Pán se skoro lekl a znejistěl. „Copak? Vy jste se ani nedostaly na řadu?“

„Ale ne,“ pobavilo mě to hloupé nedorozumění, „vůbec to poděkování nemyslím ironicky. Naopak – holky si to tu dneska moc užily. A na trampolíně si taky stačily zaskákat. Právě že nad tím zrovna přemýšlím, kolik vás tu pracovalo pro radost dětských očí, kolik atrakcí tu bylo zadarmo, a jestli vám vůbec za celého půl dne někdo poděkoval.“

Pán úplně zjihl, chvilku se zamyslel, a pak dojatě odpověděl: „A víte, že máte pravdu? Jste dneska první. Tak vám děkuju,“ culil se a já taky, protože mi ještě nikdy nikdo nepoděkoval za to, že jsem mu poděkovala. Rozloučily jsme se a otočily k odchodu, když za námi ještě pán od trampolín dojatě volal: „A mějte se moc hezky!“

Slunce se už schylovalo k obzoru a stíny se prodlužovaly, když jsem se za štěbetání našich cácorek loudala na zastávku autobusu. A došlo mi, jak málo stačí k tomu, abychom někomu projasnili den, zvedli náladu, abychom potěšili druhé. Stačí třeba poděkovat. Mile se usmát. Dát někomu přednost nebo utrousit pár laskavých slov. Podělit se o svačinu. Vždyť já jsem ani neměla žádnou ambici, někoho ohromit. A teprve po této zkušenosti jsem pochopila, že i obyčejné „díky“ může pro někoho znamenat mnohem víc, než by nás předem napadlo.

Vlastně jsem před nedávnem zažila podobnou situaci, ale v opačné roli. Při jednom nákupu jsem dala do košíku víc věcí, než jsem původně měla v plánu. Jenže u kasy se ukázalo, že mi chybí asi tři koruny. Omlouvala jsem se prodavačce a rozhodla se vrátit něco ze svého nákupu, co jsem nutně nepotřebovala. Pak ale jeden postarší pán, který stál ve frontě za mnou, vytáhl peněženku a se slovy „já to doplatím“ položil chybějící obnos na tácek.

Ano, vlastně skoro o nic nešlo – co si dneska koupíte za tři koruny? Ale mě to moc potěšilo. Byla to taková nezasloužená laskavost, která mi prozářila den. Z večerních zpráv by měl člověk pocit, že lidstvo je stále čím dál horší (a možná že opravdu je). Ale takové malé laskavé maličkosti jsou nám důkazem, že hodní lidé ještě nevymřeli – jsou všude kolem nás. A vlastně všichni můžeme být takoví. Proč nerozdávat radost a lásku, byť po troškách? Dobro nemusí být o miliónech dobročinné nadaci. Někdy k nám přijde jen s pár drobnými. A právě díky takovým nepatrným dobrým skutkům je život na zemi krásný!