Malá kapka jedu

Některé věci jsou docela nepatrné, ale přesto ovlivňují náš život od základů. Tak například slova: utvářejí naše myšlení a postoje, a těmi se pak řídíme při všem jednání a rozhodování. Ano, slova zmůžou hodně – nezáleží ale jen na tom, co říkáme, ale i na tom, čemu nasloucháme.

Co se v mládí naučíš...

Asi každý se s tím někdy setkal, buď přímo nebo kolem sebe. Mluvím o „dědictví“ postoje sám k sobě, které si přinášíme z dětství. Určitě už jste někdy viděli někoho velmi schopného a šikovného, kdo nikdy nepřekonal strach z neúspěchu. Tito lidé, ač mají pro něco reálně všechny předpoklady, ani se nepokusí dosáhnout výš. Místo toho opakují staré známé motto: „Jsem k ničemu, to nikdy nedokážu.“

Extrémem z druhého konce může být i přeceňování. Slyší-li dítě často věty typu: „My Dvořákovi nikdy neprohráváme!“ nebo „Nesmíš se spokojit s druhým místem – máš na víc,“ snadno si vytvoří na sebe a potažmo i na druhé příliš vysoké nároky. Dokud nebude stále ve všem nejlepší, všemi obdivován a oblíben, nebude spokojen. Jenže takových chvil na vrcholu není v životě mnoho, a proto jsou i tito lidé nešťastní a žijí pod neustálým tlakem.

Ano, toto dědictví negativních postojů či přehnané sebedůvěry i spoustu dalšího hodnocení si skutečně přenášíme do dospělého života. Často tak uvažujeme i dávno poté, co už se s rodiči vídáme méně. Vnímáme se jejich očima, dokonce i když oni už možná nežijí. Tak to ale nemusí zůstat. Důležité je vidět se takovým pohledem, jakým se na nás dívá Bůh. K tomu nám může pomoct jak Boží slovo v Bibli, tak společenství věřících, o modlitbách a úzkým vztahem se Stvořitelem nemluvě. A tak prvnímu bych doporučila povzbuzovat se např. veršem: „Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.“ (Iz. 43:4), zatímco druhý by se měl zamyslet třeba nad textem „...Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě...“ (Řím. 12:3)

Předsudky

Nebo si možná vzpomenete na někoho, kdo má předsudky vůči mužům, ženám, managerům, vysokoškolákům či naopak dělníkům, jiným lidským rasám, nábožensky založeným osobám nebo vůči jiné skupině lidí. To se v mezilidských vztazích může stát kamenem úrazu – jakmile totiž dojde k nějaké neshodě či dokonce konfliktu (ač k neshodám a konfliktům běžně dochází tak jako tak), namísto řešení se rychle vynáší soudy. „No, blbá ženská.“ „Máma vždycky říkala, že chlapi za nic nestojí.“ „Od úspěšných lidí nikdy nemůžeš čekat trochu soucitu.“ „Pánbíčkářů se na názor neptám.“ Tyto klapky na očích nejen že překrucují náš pohled na svět, ale svého nosiče mohou okrást o hlubší přátelství i lásku s lidmi, kteří stojí za víc.

Vůbec nejlepší jsou pánové u piva, kteří nadávají na všechny (od politiků přes šéfa v práci po manželku), ale aktivitu u nich nikdy nezaznamenáte. Rádi si postěžují, vysvětlí, jak by to či ono dělali lépe, ale u mluvení zůstane. Jejich ženskou obdobou jsou „pavlačové drbny“ - o všech ví všechno, pomluví kdekoho a dobrá polovina z toho není pravda.

Když takovým slovům nasloucháme, klidně se nám může stát, že začneme pohlížet na některé lidi spatra, byť neprávem. Nebo si uděláme na druhé předem názor, aniž bychom je dobře znali, či své okolí bezdůvodně podezíráme z nekalých úmyslů.

Takováto slova se nám do myšlení vpijí i bez našeho souhlasu, proto je lepší podobným slovům vůbec nenaslouchat. Bible nás dokonce vybízí, abychom nepatřili do společnosti posměvačů.

„Blaze člověku, který nechodí, jak radí ničemní, na cestě hříšných nestojí, ve spolku posměvačů nesedí.“ (Žalm 1:1) „Vyžeň posměvače a odejde i svár, ustane pře i hanba.“ (Přísl. 22:10)

Na druhou stranu, pomlouvá-li někdo z rodiny, těžko takového člověka odstraníme ze svého života. Pak je na nás, abychom své srdce i mysl očišťovali od každého zlého slova dřív, než nám pokřiví nitro i vztahy.

Nakažlivé pohrdání

A půjdeme ještě dál – nejen slovo vyřčené proti druhým, ale špatné chování obecně nás často infikuje stejně snadno jako kašel v době chřipkové epidemie. Křičí-li na nás nadřízený pro každou maličkost, zanedlouho pozorujeme u sebe samých stejné jednání s našimi podřízenými (naše milované potomky nevyjímaje). Pokud často slýcháme hádky mezi manželi pro malichernosti, možná se přistihneme časem při tomtéž. A možná, že tu a tam se nám do podvědomí dostane i nějaká ta myšlenka nebo zlé jednání i ze sdělovacích prostředků – ač s tím nemusíme vědomě souhlasit a ztotožňovat se s hrdiny filmů či seriálů. Takže pozor, na co se díváme a co posloucháme.

Žijeme v pokřiveném světě. Vídáme a slýcháme věci, které bychom slyšet neměly. Přesto si nemusíme nechat zaneřádit nitro každou špínou, která tam zrovna napadá. Jako se každý den sprchujeme, i svoje nitro můžeme denně očišťovat na modlitbách. A namísto pokroucených postojů sytit své nitro dobrými věcmi. Konečně, proč čekat až do večera? Některé myšlenky je lepší vykopnout ze své mysli i ze srdce radši hned.

Jak se říká v africe, nemůžeš zabránit, aby ti supi přelétali nad hlavou. Ale je jen na tobě, jestli jim dovolíš, aby si v udělali hnízdo ve tvých vlasech.

„A nepřizpůsobujte se tomuto světu, ale proměňujte se obnovením své mysli, abyste mohli rozeznat, co je dobrá, příjemná a dokonalá Boží vůle.“ (Řím. 12:2)

„Když tedy máme tato zaslíbení, milovaní, očistěme se od každé poskvrny těla i ducha a v Boží bázni konejme posvěcení.“ (2 Kor. 7:1)

Jistý kněz kázal na toto téma mezi mládeží. Po skončení se přihlásil jeden skeptický mladík. „A opravdu si myslíte, že tak malá věc, jako jsou slova, může tolik ovlivnit celý život?“ Kněz mu odpověděl protiotázkou: „Což nevíš, že v moci jazyka je život i smrt?“ „To ano,“ odvětil mladík, „ale co když toho hezkého vídám a slýchám také dost. Nestačí to trochu vyvážit?“ Kněz se pousmál. „Milých a moudrých slov není nikdy dost. Přesto nepodceňuj moc hanlivého mluvení a urážek. I málo zla může zničit hodně dobra.“ Mladík ale stále jen kroutil hlavou. Knězi náhle zasvitlo v očích. „Počkej tu chvilku, hned se vrátím!“

Ani ne za půl minuty se vrátil do místnosti s pohárem čiré vody. Pak ze záhybů svého pláště vyndal malou lahvičku s barevnou tekutinou. Otevřel nádobku a kápl jednu kapku do poháru. „Co to je?“ zeptal se nervózně mladík. Když kněz neodpovídal, váhavě se ho zeptal: „Snad jed?“ „Možná ano, možná ne,“ řekl jakoby mimochodem kněz a pozoroval, jak se barevná tekutina rozpíjí do čiré vody v poháru. Pak jej podal onomu mladíkovi: „Nechceš se napít?“ Ten však couvl zaraženě o krok zpátky. „Radši ne – jestli je v ní jed, tak je přeci voda otrávená!“ Kněz na něj spiklenecky mrkl. „Ale vždyť v ní toho jedu moc není. Jen jedna kapka. Ostatní voda je v pořádku.“ Mladík vylekaně potřásl hlavou. „Jenže ta jedna kapka otrávila všechnu vodu v nádobě!“ Kněz odložil pohár na stolek, chytil chlapce za ramena a dlouze se na něj zadíval. „Ano, a v tom je veliké tajemství.“ Mladík porozuměl, co mu tím chtěl kněz říci. Chvíli tam jen tak stáli, až ho kněz pustil a mladík se vrátil na svou židli. Tu lekci si však zapamatoval do konce života...