Láskovi zažili Boží lásku

Láskovi mají čtyři děti. Kdyby nebyli odvážní a stateční, měli by možná jenom tři. Paní Lásková se totiž během těhotenství dozvěděla, že má rakovinu. Když je žena v jiném stavu, je celé tělo připraveno podporovat růst. Bohužel i růst nádoru. Chtělo to od Ingrid Láskové velikou odvahu odmítnout léčbu své nemoci, aby miminko mohlo žít. Přes všechny lékařské obavy se holčička Veronika narodila zdravá.

Krátce na to podstoupila Ingrid úspěšnou operaci. Po čtyřech měsících sedíme a povídáme si o jejich rodinném „zázraku“. 

„Měli byste udělat rozhovor spíš s mojí maminkou. Je to její zásluha, že jsme obě zdravé,“ říká Ingrid, která se právě na kontrole v nemocnici dozvěděla, že už je zcela zdravá.

„Jakmile se maminka dozvěděla o mé nemoci, kudy chodila, tudy dávala sloužit mše, jezdila na poutě, modlila se za mě. Cítím, že mi pomohla nejvíc.“

Rozmlouvali vám doktoři vaše rozhodnutí neléčit se, aby se Veronika mohla narodit?

Lékaři-gynekologové na mě nevyvíjeli žádný nátlak. Když jsem čekala u paní doktorky slyšela jsem, jak vyhubovala nějaké pacientce a bála jsem se spíš jí, než diagnózy, a tak jsem se za ni modlila. V ordinaci se mě pak ptala, jestli je to plánované dítě. Řekla jsem, že není plánované, ale je chtěné a všichni doma se na ně těší. Vzala to bez komentáře.

Když jsem řekla, že bych ráda počkala s rozhodnutím nějaký týden, abych věděla, jestli nádor roste nebo ne, paní doktorka jen s neotřesitelnou jistotou řekla, že to nemůže přestat růst.

Onkolog také neřekl ani slovo, jen vraštil čelo.

Jak se taková těžkost nese?

No, když mi bylo nejhůř, tak jsem si taky pobrečela. Nejdřív jsem o nemoci nechtěla s nikým mluvit. Ale já jsem taková brepta, že na sebe všechno řeknu. Pověděla jsem to kamarádce a ta ostatním a rozjely spolu modlitební řetězec. Maminka také nezahálela a zapojila do modliteb řádové sestřičky, ty řekly dalším. Nakonec se za mě musely modlit stovky lidí.

Ohromnou posilo mi byla mamka a manžel. Zakázal mi řídit auto, staral se, aby byla doma pohoda, abychom tu nemoc nepodněcovali stresem. Přijela za mnou sestra pomáhat.

Měla jste strach?

Já jsem v normálním životě srab. Bojím se o spoustu věcí, že něco nezvládnu. Hroutím se z běžného životního stresu. Ale v nemocnici, přesto, že tam má člověk spoustu času myslet na hlouposti, jsem cítila ohromnou sílu. Věděla jsem, že se za mě lidé modlí a opravdu jsem to ohromné množství modliteb cítila. V té síle, kterou jsem dostala…a že jsem neměla strach.

Není to jen tak, když vám lidé řeknou, že se za vás modlí, a dělají to, tak se to pozná. Věřte tomu.

Prosila jsem ostatní, aby se modlili také za svědomí těch lékařů.

Měla jsem totiž pocit, že by se mohli starat víc, že by mě mohli udělat i nějaká další vyšetření, ale někdy šly jejich činy proti sobě, někdo mi nechal nabrat krev, jiný doktor řekl, že to není třeba. U porodu byl ale ohromný pan doktor, citlivý, empatický. Vždycky v nejtěžší chvíli mi Pán poslal někoho, kdo mi pomohl.

Nemocnice je místo, kde člověk potká spoustu různých lidí, od pacientů po lékaře. Věděli o vás, že jste věřící?

Povzbuzovala jsem ty druhé, snažila jsem se nemyslet na sebe, vidět, co potřebují ostatní, a to mi pomáhalo překonávat vlastní i jejich těžkosti. Podle toho trochu někdo tušil... 

A taky proto,že jsem měla skoro pořád v ruce růženec a před jídlem jsem se přežehnala.

Nepotkala jsem v nemocnici za celou dobu nikoho věřícího, ani mezi lékaři ani mezi pacientkami. Chodil za mnou kněz, pater Miškovský, takže všichni ho viděli. Sestřička mi pak řekla, že za pět let, co tam slouží, na onkologii ještě kněze neviděla.

Ležela se mnou paní, která od svatby nebyla u zpovědi a svátostí a když jsme spolu povídaly a vídala kněze, začala uvažovat, že by si dala tyhle věci do pořádku.

Ale byla tam zase jiná paní, která říkala, já jsem se pomodlila, ale nejsem v pořádku, tak vidíte, že to nefunguje. Myslela, že když se jednou pomodlí, tak se uzdraví a pak na mě byla zlá... prostě jsem si to odnesla za Boha, který ji neuzdravil.

Nebyli ale všichni necitliví. Jedna sestřička mi řekla: „Paní Lásková za vás se musí hodně lidí modlit. Protože tohle jsem za celou dobu mé praxe nezažila.“

My jsme ale rádi, že to Ingrid zažila a přejeme jí, aby na celou její statečnou rodinu čekaly jen samé krásné věci.

Helena

www.in.cz