Jak jsme se seznámili

Vzpomínáte si ještě, jak jste se seznámili se svou láskou? Kdo by si to nepamatoval... My dva se čas od času rádi k těm našim historkám se smíchem vracíme - buď sami, nebo je vyprávíme přátelům či dětem. Tak například, abychom se my dva Češi poznali, museli jsme ujet bezmála patnáct set kilometrů...

Jak se to všechno stalo? Toho roku jsem nevěděla, kam se vydat na dovolenou. Možností bylo tolik, a jedna lákavější než druhá. Řešila jsem tedy veliké dilema, jestli se vydat pod stany na křesťanský multi-národnostní kemp (aspoň bych si procvičila angličtinu), nebo na vodu s přáteli, nebo na zahraniční misijní výjezd, nebo ještě asi na další dvě báječné akce.

Obvykle jsem nebyla tak nerozhodná, ale tentokrát jsem se cítila opravdu bezradná. Nadhodila jsem tuto otázku i mezi přáteli. Zajímalo mě, co si o mé volbě myslí Bůh. Jedna kamarádka mě ale napomenula: "Hanko, Bůh Ti nebude říkat, co si máš koupit za kalhoty, kam jít na procházku nebo kam jet na dovolenou. Nebuď předuchovnělá a vyber si podle svého." Na jednu stranu jsem jí dávala za pravdu. Ale přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že je to tentokrát důležitější než obvykle. Když jsem to téma nehodlala opustit a stále jsem vyjmenovávala výhody jedné či druhé možnosti, Ivanka mi položila zásadní otázku: "A kam bys chtěla ty?" Na to jsem odpověděla onu památnou větu, na kterou jsme si všichni vzpomněli až o několik měsíců později: "Já nevím. Ale mám pocit, že když nepojedu do toho Bulharska a Turecka, že něco důležitého minu."

Abyste rozuměli, tehdy jsem lásku určitě nehledala. Po několika hloupých omylech v minulosti jsem si užívala života "single", toužila se odstěhovat od maminky do svého a užívat si alespoň několik let možnosti žít podle svého - nikomu se nemuset přizpůsobovat, neptat se, kdy si můžu pustit jakou hudbu, kolik času trávit doma a kdy chodit spát... Jenže mé plány se zanedlouho změnily jako mávnutím proutku.

Ale abych nepředbíhala, vrátím se do času před oním osudovým výjezdem. V Praze jsem vyzvedávala pasy s vízem Plzeňáků. Samozřejmě jsem si zvědavě prohlížela fotografie účastníků, ale nikdo mě tam nezaujal. V autobuse jsme se pak seznámili navzájem - Pražáci, Plzeňáci a Brňáci, a brzy jsme se společně za vydatného štěbetání vydali na jihovýchod. Opět mi nikdo neutkvěl v paměti nějak výrazně - tedy, jeden kluk se mi líbil svým srdečným smíchem (narozdíl od ostatních, kteří ho napomínali k tišejšímu projevu veselí). Ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost - to mi docvaklo až mnohem později, že už tehdy se mi zalíbil můj drahý manžel...

Když jsme pak projížděli přes Rumunsko, na parkovišti jsem dostala chuť na vystavené ovoce. Neuváženě jsem si pořídila dvě krásně vyhlížející hrušky. Pokud někdy budete cestovat na velké vzdálenosti, opravdu to nedoporučuji! Ano, ano, asi tušíte správně. Jakkoli sladká šťavnatá sousta lahodila mým chuťovým pohárkům, v mých útrobách napáchala pěknou neplechu. Celé břicho mi všelijak žbluňkalo a svíjelo se v křečích, až jsem s hrůzou pochopila, že nevydržím do další zastávky. A tak jsem uprostřed noci musela žebronit u řidičů, aby mi zastavili kdesi na nouzovém stanovišti v lesích.

A tehdy jsme si poprvé všimli jeden druhého. I když trochu jinak, než byste asi čekali.
Můj budoucí manžel si totiž ustlal pro trochu pohodlí v uličce. Jak jsem ho překračovala, autobus sebou zrovna cukl do strany. Tak tak, že jsem udržela rovnováhu, zatímco on vylekaně vytřeštil oči a snažil se skrýt před podrážkou mých bot. No seznámení to bylo jako řemen.

Akce "nouzová zastávka" proběhla úspěšně, ale já jsem stále cítila nepříjemný tlak ve střevech a děsila se toho, kolikrát možná ještě budou muset kvůli mě zastavovat. Začala jsem tedy shánět nějakou pilulku proti průjmu, za což mi jistě uprostřed noci byli všichni velice vděčni. Ovšem běda, nikdo z mých známých nebyl k takovému zdravotnímu případu vybaven.

Přece mi v mé bezútěšné situaci svitlo světlo naděje. Jeden náš společný známý mě poslal za mým budoucím manželem. Prý ho maminka vždycky vybaví vším potřebným, takže bych měla mít reálnou šanci na zažehnání mých potíží. Inu, vzbudila jsem svého nastávajícího podruhé - tentokrát s prosbou o Endiaron. Ten tedy u sebe neměl, zato nějaký silnější lék. Asi čtyři dny jsem po něm nebyla na velké potřebě.

To víte, o naší vzájemné přitažlivosti jsme se začali bavit až o mnoho dní později (ono vůbec trvalo, než jsem si připustila, že k němu něco cítím, vždyť jsem měla plány docela jiné...). A na chození došlo asi až za dva, tři měsíce. Ale přece, řešení mých střevních potíží bylo naším prvním osobním rozhovorem. Dnes na to vzpomínáme samozřejmě s úsměvem, takové příhody se nezapomínají.

Jak to okomentovala moje kamarádka Helena: "Muži upoutají pozornost většinou květinou. U vás zabral místo kytky Endiaron."

A co vy? Zažili jste také nějakou zajímavou nebo legrační příhodu při seznamování?