Domeček v rekonstrukci

Byl jednou jeden domeček útulný jako klícka. Bydleli v něm dva lidé, co se do sebe zamilovali a vzali se. Uvnitř měli jen jednu malou místnůstku na bydlení, kuchyňku, koupelnu a předsíňku. Těm dvěma ale úplně stačil ke štěstí. Pár květin v oknech, další na zahrádce a něco ve vázičce dotvářelo útulnost jejich domova.

Nějaký čas byli v domečku naprosto spokojeni a nic jim nescházelo. Jak se ovšem rok s rokem sešel, narodilo se jim prvorozené dítě, a pak ještě druhé. Ať se snažili jakkoliv uskrovnit, ten jejich domov jim začal být jaksi těsný.

A tak dali dohromady zednickou partu, aby společnými silami rošířili své útulné, leč těsné bydliště. V zadní stěně probourali několik dalších dveří a přistavěli tři místnosti. Ještě také spojili kuchyň s ložnicí a rozšířili koupelnu. Ale domeček byl z toho všeho jaksi smutný.

A ptáte se, proč? Protože vždycky rád své obyvatele objímal ze všech stran a těšil je svou útulností. Zato teď... Kdybyste tam přišli na návštěvu, asi byste si řekli, kam se ztratila ta původní čistota, ta krása a líbeznost. Najednou bylo všude bláto, šmouhy od malty a ve vzduchu vířil prach ze staveniště. A domečku to bylo líto. Jak se dříve všichni cestou kolem zastavovali a obdivovali ta krásná vesnická okna plná květin... Ovšem dnes – darmo mluvit...

Jaké bylo překvapení našeho domečku, když potom zjistil, jak za několik měsíců prokoukl. A jak vesele v něm děti pobíhaly a radovaly se z velkých prostor. I rodiče se najednou cítili jaksi volněji a spokojeněji. A tak se nakonec i náš domeček radoval, že mohl zase o něco lépe posloužit svým domácím.

Plynula léta, ještě přibyly asi dvě děti, a dokonce se roznemohla jedna z babiček. To víte, stáří je stáří – a tak už moc nemohla chodit a potřebovala více péče. Nejdřív se rodiče snažili pořídit palandy a sesunout nábytek, ale domeček jim stejně byl dost těsný. Nemluvě o tom, že babičku si domů přistěhovat nemohli – neměli kam. A tak se zase pustili do rekonstrukce.

Tentokrát se všechno trochu protáhlo – dali se totiž do přistavování druhého patra. To znamenalo vybourat díru ve stropě, postavit schody, sundat střechu, a pak všechno nosit nahoru a dolů. Jéjda, to vám zase bylo nepořádku! To, že se při přestavbě nadělá trochu té špíny (nebo i hodně), to už náš domeček věděl. Jak ale měl snášet to, že mu prší a fouká rovnou na hlavu? To víte, bez střechy pocítili všichni každou nepřízeň počasí, a trvalo to pěkně dlouho. To vám bylo tak nepříjemné!

Ovšem, každé trápení má svůj konec – a když je to konec krásný, tím lépe! A tak se za rok a kousek nad prvními okny skvěla ještě další okna o patro výš, a všichni si zase oddechli. Ta práce a nepohoda jistě stála za to pohodlí a prostor, kterého teď mohli využívat celá léta. A necítili se tam nijak stísněně, ani když se k nim přistěhovala milá, leč nemocná babička.

Domeček už věděl, že každá rekonstrukce má svůj smysl a ve výsledku poslouží k dobru. Takže se sice nerad vzdával svého pořádku a útulnosti, ale snášel to bez reptání a těšil se na konec vší práce, kdy odjedou zedníci, všude se vytře a bude zase dobře. A vlastně se naučil radovat se i během rekonstrukcí, protože chápal, jak je to důležité. To víte, v pěti lidech by se jim v původní velikosti domečku vůbec nebydlelo dobře.

Ale čekalo ho ještě jedno překvapení. Představte si to, že se jednou jeho majitelé rozhodli k rekonstrukci, i když jí vlastně k ničemu konkrétnímu nepotřebovali! Žádné další dítě, žádná babička... Jen prý, že už to tam moc dlouho vypadá pořád stejně. No to je tedy věc! „Copak to vadí, když vypadám stále hezky, jako před lety?“ divil se domeček. Ale i tentokrát snesl všechno nepohodlí, špínu a dřinu, a když bylo se vším hotovo, radoval se z krásného nového „kabátku“.

A tak je to často s námi. Někdy máme všechno pěkně nastavené, utříděné myšlenky, názory, životní směr a pohled na život... A pak přijde puberta, manželství, nové dítě, nebo cokoli, co změní období a potřeby v našem životě. Těžko se divit, že naše dosud útulná duše, vyrovnané emoce a příjemný, pohodlný život najednou vypadá jako jeden veliký nepořádek. Mohli bychom si pak myslet, že je něco špatně. Ale nemusí tomu tak být. Možná, že jen procházíme „rekonstrukcí“. Někdy nám dá sžívání s novou rolí či novými okolnostmi pěkně zabrat. Není ovšem důvodu k zoufalství. Vždyť výsledek bude jistě stát za to...

Co vy? Kdy jste naposledy prožili takovou „rekonstrukci“? Spíš se radujete a těšíte z toho nového, co vás čeká? Nebo zoufáte nad zmatkem, který převládá po celou dobu „přestavby“? Jak jste se třeba vyrovnávali s novou rodičovskou rolí?