Alkoholismus má destruktivní účinky nejen na osoby, které pijí, ale působí negativně i na jejich blízké. Diagnózu alkoholik má v České republice 300 000 lidí (do tohoto počtu ovšem nejsou zahrnuti ti, kdo nikde evidováni nejsou). Počet takových lidí u nás narůstá, v současnosti je čekací doba na ústavní léčení několik měsíců.

Chování alkoholiků, způsobené touto chorobou, bývá často zamlčováno, ale pro jejich blízké – partnery, děti, rodiče – se soužití stává utrpením.

Dr. Claude Ühlinger, psychiatr, terapeut zabývající se rodinnou terapií, působí na jednotce pro léčení závislostí ve švýcarském Fribourgu, je autorem několika publikací o prevenci recidivy alkoholismu, podílí se na vývoji skupinové terapie závislých pacientů. Marlyse Tschui, švýcarská žurnalistka, se specializuje se na psychologii a je autorkou několika knih, např. o psychických onemocněních.

Pro všechny, kdo se potýkají s alkoholismem ve své rodině či blízkém okolí, vydalo nakladatelství Portál jejich knihu Když někdo blízký pije.

Kniha je určena rodinným příslušníkům osob, které se potýkají se závislostí na alkoholu, také lidem jim blízkým a lidem z jejich okolí.

Ukázka z knihy

Rozumí děti tomu, co se děje?

„Jako dítě jsem trávila všechny letní prázdniny na venkově u strýčka a tetičky,“ vypráví Sylva. „Byli to sedláci, měli pět dětí. Můj strýc byl úžasný člověk, hodný a velmi pracovitý. Ale pil, a když se namazal, byla z něj úplně jiná osobnost. Stával se z něj násilník. Byl schopný vlámat se sekyrou do zamčených dveří. Jakmile si teta všimla, že si víc přihýbá z láhve, vzala nás děti a schovala nás do kumbálku ve stodole, úplně vzadu, dokud se bouře nepřehnala. Žádala nás, abychom nedělali rámus, a když její manžel usnul, přišla si pro nás.“

Stařičký slogan protialkoholních lig hlásá: „Když rodiče pijí, vypijí si to děti.“ Nikdy se nestalo, že by neplatil. Případy týrání dětí se vyskytují daleko častěji v domácnostech, kde běsní alkoholismus. Existuje celá škála špatného zacházení – zanedbávání, slovní napadání, psychické obtěžování, rány a zranění, pohlavní zneužívání. Je mnoho rodičů alkoholiků, kteří své děti sice fyzicky nechávají na pokoji, ale přesto je uvádějí do role bezmocných pozorovatelů jejich záchvatů násilného chování.

Kamila hluboce poznamenaly na celý život scény, jimž jako dítě přihlížel.
„Můj otec byl alkoholik. Pracoval jako dělník. Po práci se zastavoval v nálevnách a dával si sklenky s kamarády. Když přišel domů, byl vzteklý. Matka se ho snažila přivést k rozumu. Nevěděla, že s alkoholikem se nikdy nesmí diskutovat. Otce to přivádělo k úplné zuřivosti. Viděl jsem, jak matku honí po bytě s kuchyňským nožem v ruce. Je hrozné muset se dívat na takové věci, když je člověk dítě. Abych matku a sestru ochránil, snažil jsem se být něco jako nárazník. Můj mladší bratr utíkal z domova okamžitě, jakmile viděl, že se blíží bouře.
Někdo ze sousedů občas zavolal policii a ta otce odvezla do nemocnice. Odtamtud se vracel úplně jiný člověk. Bylo vidět, že nás má rád. Ale nikdy to nevydrželo dost dlouho.

V naší čtvrti o tom všichni věděli. Pro mě to bylo velmi bolestné a ponižující. Připadalo mi, že se na nás každý dívá. Snažil jsem se ty věci skrývat, ale nebylo to k ničemu. Ve škole jsem měl problémy se soustředěním. Neustále jsem musel myslet na to, co by se mohlo stát, až se vrátím domů. Děti alkoholiků žijí v permanentním strachu. Neměli jsme žádnou oporu. Vzal jsem si toho na sebe přespříliš. Pomáhal jsem mámě, staral se o zahradu a večer jsem s ní ještě chodil uklízet kanceláře v jednom podniku, protože jsme nevycházeli s penězi.“

Mnoho žen toleruje partnerovi násilí, pokud nechá na pokoji děti. Tuší však, jak dítě trpí, když je svědkem týrání vlastní matky? Jak ho trápí, že ji nemůže ochraňovat a bránit?

Děti velmi dobře vidí, slyší a chápou, co se děje. Je zbytečné se jim snažit zakrývat pravdu. Naopak důležité je odvážit se o tom s nimi mluvit, vysvětlit jim, že je jejich rodič nemocný a že nenesou žádnou odpovědnost na konfl iktech, které se doma odehrávají.