Houslový koncert

Já nevím, kde se ta pověra vzala! U nás v rodině zásadně neplatí a co tak znám mé kamarádky, je to přinejmenším půl na půl. Jaká pověra? Proč se rozčiluju? No přece se říká, že ženám trvá vypravit se kamkoli mimo dům podstatně delší dobu než mužům. Že prý se strašně dlouho oblíkáme, češeme, malujeme, převlíkáme a dolaďujeme, že si třikrát přezujeme boty, než to ladí žádoucím způsobem.

No zkrátka, že jsme nevejpravy (jak říkala moje babička, když nám to s bráchou dlouho trvalo). Já i mnohé mé kamarádky vypravíme sebe, jedno až tři děti, stojíme kompletně oblečené venku před domem a čekáme na tátu, který nejde a nejde. Fakt.

Jeden můj oblíbený autor o takové situaci napsal brilantní povídku. On totiž ženu tohoto nevejpravného typu měl. V té povídce popisuje, jak on se svým synkem sedí před domem v autě a čekají na maminku, která přece už byla vlastně hotová a teď nejde a nejde. Synek to nevydrží a položí tu otázku: Co tam může ještě dělat? Tatínek nechce říci, že je maminka nevejprava, taky to není zábavné, a tak svěří synkovi tajemství. Maminka, jejich ostýchavá skromná maminka, v těchto kradmých chvílích doma tajně cvičí na housle. Při každém dalším čekání na maminku otec se synem rozvíjejí tuto mystifikaci a diskutují o tom, co asi dneska maminka hraje a jak jí to jde. Ta povídka se jmenuje Dobře utajené housle a napsal ji Miroslav Horníček.

Jednou – opravdu jednou - se přihodilo, že můj muž čekal s dcerami tehdy malinkými na ulici před domem na mne. Protože na to nebyl zvyklý, nudil se. Začal tedy holčičkám vypravovat totéž, co pan Horníček. Že maminka doma asi tajně cvičí na housle a že o tom před maminkou nesmějí mluvit, protože by se styděla. Holky to přijaly jako hotovou věc. Vtipkovaly s tátou na můj účet a náramně se bavily.

Asi za měsíc mi povídá naše Adélka: „Maminko, já jsem ti u nás ve školce domluvila koncert.“ „Jaký koncert?“ zeptala jsem se. „No přece houslový. Víš, paní učitelka nám vyprávěla o hudebních nástrojích a já jsem se přihlásila, že ty hraješ na housle a že nám určitě přijdeš zahrát, když tě poprosím. Že jo, mami?“ koukala na mne prosebným pohledem svých krásných modrých oček. „Adélko,“ vydechla jsem ohromeně, „já přece neumím hrát na housle.“ „Jak to?“ skoro vykřikla dcerka, „vždyť tatínek povídal, že cvičíš na housle!“ „Ne, já jsem na housle nikdy nehrála.“ Koukala se na mne tak zklamaně a nešťastně, že jsem se málem zastyděla za svou nedokonalost. Bylo jasné, že jsem ztratila v jejích očích. Obrátila jsem se na muže, co to jako má znamenat?

„No víš, já jsem jim vyprávěl Horníčka, jak jsme na tebe tuhle čekali,“ přiznal můj drahý. V tu chvíli jsme nevěděli oba, co dřív, jestli se smát nebo tišit zoufale plačící Adélku. Nějak jsme to zvládli, Adélce jsem slíbila, že můžu zahrát na klavír, můžu zazpívat nebo dětem ve školce zahrát nějaké divadlo – to je přece taky něco. A s mužem (až jsme se dosyta vysmáli) jsme obdrželi cenné poučení – nepokoušet dětskou důvěřivost a nebalamutit je ani v dobrém úmyslu. Ty zklamané oči naší Adélky, to bych už nechtěla zažít!

A víte co? Od té doby vždycky při čekání na tátu na ulici před domem holky pomstychtivě vymýšlejí, na jaké hudební nástroje táta asi právě cvičí. Bavíme se při tom dobře. (A často.)